Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Souhlasím
 

Jirkovi by mohli zdraví lidé optimismus závidět

 
pátek, 3. října 2014, 13:29

Před nehodou měl Jiří, tehdy sedmnáctiletý student učebního oboru strojní mechanik při Středním odborném učilišti Škoda auto, mnoho sportovních koníčků a líbila se mu představa stát se mistrem odborného výcviku. Tragická událost ale vše obrátila naruby.

Právě kvůli této události přehodnotil většinu svých dosavadních priorit. Mimo jiné si znovu uvědomil, jak moc jsou rodina a přátelé důležitá, a že to, že tu jsou s námi, kolikrát bereme příliš automaticky, než abychom si toho vážili a častěji jim to říkali. Jeho zranění a postižení vzniklo z mladické nerozvážnosti po zbytečné autonehodě. Před patnácti lety u něj došlo k poranění krční páteře v oblasti 5. a 6. krčního obratle. A zůstal upoután na invalidním vozíku.

„Ležel jsem na ARO v KNL. Sám jsem nebyl schopen ničeho. Nemohl jsem se sám najíst, podrbat či se na posteli obrátit. O vyprazdňování ani nemluvě. To vše napojený na ventilátor. Ovšem to za mě ale velmi dobře zvládl tým ARO. Každý druhý den za mnou jezdili rodiče a vždy s sebou přivezli někoho z rodiny, přátel a dokonce i z učiliště. To mi velmi pomáhalo. Je fakt, že přicházely dost špatné stavy, ale většinou při další návštěvě odezněly. Spíše jsem proplouval a čekal, co bude dál. S lepšením mého zdravotního stavu se lepšila i psychika. S psychikou mi pomáhal také adrenalin. Skočil jsem si s padákem, zkoušel jsem hrát ragby na vozíku, vyzkoušel jsem si jízdu na terénní čtyřkolce a sněžném skútru. Dodnes nevím, zda mě naplňoval více adrenalin nebo pocit, že i když jsem na vozíku, dokážu něco, co leckterý „choďák“ nedokáže. V roce 2000 po propuštění z rehabiliťáku, jsem nastoupil k dalšímu pobytu v pražském Centru Paraple, kde se můj život začal zcela otáčet. Viděl jsem prvně od úrazu, co „nabízí“ život na vozíku. Začal jsem se zajímat opět s podporou rodiny o koupi vozu, další rehabilitaci atd. Toto odstartovalo mé téměř tříleté období, kdy jsem na sobě velmi intenzivně pracoval,“ začíná vyprávění svého nelehkého osudu Jiří Suchánek.

V roce 2003 po absolvování kurzů sanitáře, správného sedu ve vozíku a výběru vozíku nastoupil na oddělení Spinální jednotky (oddělení pro pacienty krátce od úrazu míchy), kde dodnes pracuje jako instruktor soběstačnosti.

Jeho náplní práce je vedení ranní rozcvičky, nácviky přesunů (vozík – lůžko, toaleta, sprchová židle, auto i s naložením vozíku, zem), cvičení stability a dalších potřebných dovedností pro život na vozíku. Nedílnou součástí pro život jsou také správné úpravy domácího prostředí.

„Z vlastních zkušeností radím pacientům s bezbariérovými úpravami, ale také v oblasti sociální. Zároveň se nebráním ani návštěvám u klienta v domácím prostředí. Většinou se má návštěva týká nácviků soběstačnosti, nebo bezbariérových úprav,“ pokračuje.

Kromě pracovního poměru pro libereckou nemocnici spolupracuje s Centrem Paraple jako externí pracovník. Dále vyučuje přibližně 1-2 krát ročně rehabilitační pracovníky po celé České republice správným stereotypům při nácviku soběstačnosti, správné manipulaci s vozíkem a klientem. Školí dobrovolníky z dobrovolnického centra Dobromysl. A je hostem Střední zdravotnické školy, kde probíhají besedy se studenty.

„Do budoucna by se mi líbilo zřídit dílnu, kde by mohly být zaměstnané osoby se zdravotním postižením. Nabízí se například výroba invalidních vozíků, protože kdo jiný než ten, který „pomůcku“ používá, je schopen ji také dobře vyrobit. Samozřejmě, že není podmínkou výroba vozíků. Možnosti jsou prakticky neomezené. Variantou je i truhlářská dílna, kde by se tvořily například židle, stoly komody atd. Mnoho lidí si myslí, že postižení mohou dělat jen v recepci, operátora nebo na jiných postech, které nejsou fyzicky náročné. Opak je však pravdou, potřebují jen dostat šanci. Také bych chtěl, aby i ostatní pracoviště, které se zabývají lidmi po poranění míchy, měly ve svých personálních řadách také instruktora soběstačnosti. Bohužel v celé ČR je pouze v Liberci.“

Jako nedostatek v Liberci vidí jistá omezení jak pro vozíčkáře, tak i pro seniory, jako jsou například bariérové vstupy v divadle F. X. Šaldy a v Kulturním domě, špatná dostupnost bankomatů, ale také přístup k volebním urnám.

I přes svůj handicap zůstává Jirka velmi pozitivním člověkem. A projevuje se to i v jeho soukromí. „Minulý rok na prvního máje jsem pod rozkvetlou třešní požádal přítelkyni o ruku a přítelkyně souhlasila. Další rok v červnu jsme se vzali a velmi rádi bychom se rozrostli ještě alespoň o jednoho člena rodiny. Psa už máme. Je to německý ovčák, slyšící na jméno Brufen. V plánu je i malý domek, ale to se ještě uvidí.“

Více na www.menimeliberec.cz

PR text

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Firma z Liberecka zaměstnávala desítky...

  • VIDEO: Zásah TOXI týmu v Liberci. Policisté...

  • Tragická nehoda motorkáře. Nepřežil náraz do...

  • Šťastný pátek 13. v Globusu Liberec

 
 

Kam dál?

Oslavy Ještědu letos rozšíří ke konečné tramvaje v Hanychově

čtvrtek, 4. září 2014, 15:54

Letošní ročník oslav Ještědu bude více zaměřen na rodiny s dětmi, mottem akce je den plný klaunů. Program se navíc...

Do Hanychova nepojedou tramvaje. Na týden je nahradí autobusy

pondělí, 7. října 2013, 15:38

Liberečáci, opět se připravte na tramvajovou výluku. Od nadcházející soboty do neděle 20. října se nedostanete tramvají...

Starostka Višňové: Voda opadla, teď budeme řešit komáry

středa, 26. června 2013, 11:25

Zatímco hladiny řek v noci z úterý na středu začaly klesat, starostové obcí řeší další problémy spojené s povodněmi,...