Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Souhlasím
 

A co s tím mám jako dělat?

neděle, 30. července 2017, 22:51

Ruská ruleta je za zenitem (doufám).
Já ještě ne (doufám).

Sedím na balkóně a přemýšlím, nad jednoduchou otázku co teď a co bude dál. Hlava odpoví jasným signálem, sevře se hrdlo, podbříškem projede neurčitá bolest a v kolenou ucítím slabost. Kolem proudí milióny možností, které se kolem nás nemilosrdně točí jako veliký had, jenž nám odpočítává čas. Myslí proudí toky myšlenek, které nelze zastavit jednoduchým gestem či slovem. 

Od mala slýchávám, že naše generace bude mít (momentálně už má mít) neomezené možnosti. Stačí chtít a co budeme chtít, budeme mít. Problém, který v tom všem spatřuji je, že nás (moji generaci) vychovávali naši rodiče, kteří to s námi mysleli vždy dobře, sami však vyrůstali v době, které lajnovala život do posledního detailu. Vybočení z řady znamenalo trest. My vyrůstáme v době beztrestné, pokud nejsme sadomasochističtí vrazi, v lepším případě daňový podvodníci v kravatě. Volbu máme, ale pro co se máme rozhodnout?

Pro většinu lidí jsem neuchopitelná ve všech směrech. Jsem klasický "nedotahovač". Po střední škole jsem začala téměř hned pracovat a při pohledu na sbírku pozic, bych mohla momentálně životopis natáhnout do šesti stránek. Od au-pair, přes pokojskou k vedoucí směny či redaktorky cestovatelského portálu jsem snad kromě průvodčího ve vlaku dělala všechno. Vymyslím co nového budu dělat, baví mě to pár měsíců a obratem beru kramle rychleji než prusko-ruští legionáři po prohrané bitvě. 

Promítnu-li si zpětně všechny profese, kterým jsem se chtěla věnovat a živit se jimi, je to seznam, který snad nemá konce. Chtěla jsem zpívat, být herečka (klasika říkáte si), zachraňovat zvířata, lidi a vůbec nejlepší scénař by byl oboje a ještě celou planetu jako třešničku k tomu. Chtěla jsem tančit, dělat baristku, být feministka. Má snaha být nejkrásnější na světě, i přes má tlustá kolena*, celulitidu i na pažích a pihovaný obličej taky přišla v niveč. Je pravdou, že na seznamu je i pár věcí, které jsou tak trochu nekorektní. Plivnout na pár jedinců, rozbít výlohu zbytečně drahého krámu (Prada, Louis Vuitton a další), vylézt na komín, který je v hlídaném objektu nebo říct svému bývalému chemikáři, že je blbec. Nutno podotknout, že rodinná výchova byla vcelku důsledná. Nikdy jsem na nikoho neplivla, alespoň né tak, aby o tom věděl, nerozbila jsem výlohu zbytečně drahého krámu a dokonce jsem ani svému chemikáři neřekla, že je to blbec. 

Prvotně by mělo být důležité v našem rozhodování, vědět co chceme. Zvolit si jednu z tísíce možností, rozmyslet si co jsme schopni tomu obětovat a následovat to. Pokud budeme mít jenom nepřeberné množství voleb, zjistíme, že se převtělujeme do životů znuděných ruských důstojníků, kteří měli několik desítek možností jak trávit nudné večery v kasárnách. Nakonec si vybrali tu nejvíc stupidní možnou volbu. Rozehráli hru, která nemá vítěze, jenom povrchní uznání, zbytku posádky, kteří měli to štěstí a zůstali hlavou nad stolem.

No a já mám taky volbu. Po velmi krátkém rozmýšlení, jsem došla k závěru, že začnu vpisovat život do řádků mu určených. Budu zaplavovat internet hluchými výkřiky do tmy, které na základě vaší volby můžete nebo nemusíte číst. Mě to vlastně ani nezajímá. Pořád mám totiž hlavu nad stolem a jediné co mě mrzí, je ten chlap z dnešního rána, který mi řekl, že jsem pomalu za zenitem. Kdyby to byl můj chemikář, měla bych odškrtnutý další kousek ze seznamu. 

 

*kolena zase tak tlustá nemám

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Firma z Liberecka zaměstnávala desítky...

  • VIDEO: Zásah TOXI týmu v Liberci. Policisté...

  • Tragická nehoda motorkáře. Nepřežil náraz do...

  • Šťastný pátek 13. v Globusu Liberec