Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

NA ROZTRHÁNÍ: Strašák jménem Vojta

 
neděle, 13. května 2018, 09:12

Když se tak nějak vyrovnám se svými problémy, čeká nás další kontrola u pediatričky. Tentokrát už tříměsíční. Ani nevím, jak to uběhlo, a z našeho spícího miminka je malý explorer. Při našem každodenním ranním rituálu společné přípravy snídaně, kdy mu přivinutého k sobě pečlivě vysvětluji, co je káva, co je hrnek, lžička, talíř a tak dále, pozorně sleduje a poslouchá. Dokonce už i na hrací dečce neleží jak leklá ryba. Slon a lama visící jinak nehybně nad ním si už taky občas škrtnou.

A co na tom všem začíná být nejlepší je to, že se už i usměje – ne tak, jako když to bylo náhodou a já si to vyfotila a všem ukazovala, jak je šikovnej, ale už i cíleně. (To, že i víc kňourá, protože je víc vzhůru, a prso je jeho nejoblíbenější dudlík, asi psát nemusím).

„Tak dáme dnes tu Hexu?“ ptá se mě doktorka, když vážíme a měříme Vincu. Má 63 centimetrů a 5,9 kilogramu. „Ty jo, za měsíc a půl přibral kilo a půl a vyrostl o osm cenťáků,“ nevycházím pořád z údivu nad matkou přírodou. „Myslím, že můžeme,“ odpovídám po krátké odmlce a předávám nahatého Vincenta do rukou doktorky, aby zkontrolovala, jak je na tom s pohyby. „Ta jedna ručička je pořád zaťatá, to už by mělo povolovat, ale jedna strana je často pomalejší, než druhá. A co na bříšku?“ Otáčí ho a já očekávám pochvalu, protože od poslední kontroly jsme ho pokládali na bříško, co to šlo. Jenže Vincent se rozhodl nebýt cvičenou opicí, a tak místo ukázkového pasení na předloktí předvádí létajícího Čestmíra. „No, ty ručičky mu ujíždějí dozadu, to by nemělo, pošlu vás na cvičení Vojtovky.“ „Whaaat???“ zatemní se mi před očima. „Vojtovka? My? Proč?“

„A je to nutný?“ vymáčknu ze sebe přiškrceně s pohledem štěněte, které právě načůralo, kam nemělo. „Není to nic hrozného, párkrát zacvičíte a ono ho to nakopne, pak se ty děti srovnají a už je to v pohodě.“ Předává mi papírek s telefonním číslem, sestřička lupne malému injekci do stehýnka a než se stihne vůbec vzpamatovat, odcházíme z čekárny.

„Jako ona nás poslala na Vojtovku,“ píšu okamžitě Mírovi a přemýšlím nad tím, že jí řeknu, že jsem tam šla a nikam nepůjdu. Jenže moje svědomí mi to samozřejmě nedovolí, protože se v něm honí tisíc „co kdyby“, a tak klopím hlavu, jak kdybych prohrála sázku, že přeběhnu nahá přes náměstí, a vytáčím číslo do nemocnice. Bohužel je tolik netabulkových dětí, že mají první termín až když by Vinca běhal, a tak mě milá paní Plhoňová odkazuje na odbornici v oboru doktorku Kolářovou. Ani se neptám, kdo to je a vytáčím číslo. „Jak je miminko staré?“ ptá se doktorka, když prosím o termín. Když se dozví, že tři měsíce, vmáčkne nás někam hned za týden, abychom nic nepodcenili. „Když se to zachytí včas, srovná se to rychle.“ Tak tedy ok.

Čekání na obávané „lámání“ tělíček „opožděných“ dětí uteče tak rychle, že se probouzím do onoho rána ještě dříve, než se stihnu vzpamatovat z toho, že moje dítě jde taky nakrmit pojišťovnu. Cítím, že nemám nejlepší den. Kdybych už řádně menstruovala, vsadila bych se, že mám premenstruační syndrom, protože jsem tak načatá, že stačí jen málo a roztříštím se na drobné kousíčky. Naštěstí jde Míra se mnou, aby se případné cviky taky naučil, a tak mám po boku velkou oporu.

„Dobrý den, tak jak se ten váš chlapeček jmenuje?“ překvapuje mě doktorka milým přístupem, protože po přečtení pár recenzí (den před) jsem čekala studenou smršť. „Tak pojď, Vincíku, podíváme se na tebe,“ bere už svlečeného mrňouse do rukou a začne ho různě naklánět, chytat za ruce a nohy, přičemž nám vysvětluje, co by měl dělat. Pak kontroluje ono pasení. „Víte, ono to není tak závažné, nervová porucha tam žádná nebude, ale pokud by vynechal určitý krok ve vývoji, snažil by se ho nahradit jiným, nesprávným pohybem, který mu nahradí to, co mu nejde, a pak byste přišli třeba v roce s tím, vtáčí špičky nohou, nebo dává kolena k sobě, a to se pak už hůř koriguje.“ Jo, to mi zní  logicky. „Teď vám ukážu jeden cvik, co s ním budete dělat,“ pokládá Vincu na záda, fixuje hlavu do roviny s páteří a přikládá palec do žeberní oblasti, kde cosi stimuluje. Vincent začne hystericky řvát. Tak tak se držím. „Pojďte si to zkusit.“ Chytám hlavu, přikládám palec... „Musíte si podložit ruku, no ale držte u toho tu hlavu...,“ Vincent pláče, běží mi hlavou a nejsem schopná přemýšlet nad jednoduchým úkonem, který mám dělat. „No ale musíte to pořádně držet,“ začne naléhat doktorka. To už se rozbrečím, protože mám pocit, že selhávám, když neberu plačící dítě do náruče. „Míro, zkus to teď ty,“ vzdávám se a zatínám na další minutu zuby. „Nemyslete si, ono ho to nebolí, ono je to pro něj jen diskomfort, vysvětluje doktorka a mám pocit, že si o mně musí myslet, že jsem hysterka. Ale co jí budu vysvětlovat o své náladě.

„Víte, miminko, když se narodí, tak má přijít na tvrdou podložku, protože se rodí proto, aby se vzpřimovalo,“ odrovná mě prohlášením před odchodem a já si říkám, že to s ním zkusím chvíli odcvičit, ale to je všechno, co budu dělat. Jenže Míra potřebuje vědět víc. „A čo také nosenie v šatke?“ udeří hřebíček na hlavičku. „No to vůbec! Ani žádný klubíčka a tak dále, ta páteř se musí rozvíjet.“ Jen si představím, jak miminko, zvyklé devět měsíců na absolutní blízkost matky, okamžitě odkládám na tvrdou podložku, aby se náhodou blbě nevyvíjelo, mám osypky.

Cestou domů je ticho. Mám na krajíčku. Cítím ve vzduchu napětí. Mám pocit, že jsem špatná matka, že Vincenta nosím v šátku. „Myslíš, že je to nošením?“ prolomím ticho. „Já si nemyslim nič, lásko.“ Ale já mám najednou pocit, že jsem to zavinila, propukám opět v pláč. Vojtovka je v tu chvíli pro mě něco jako totální selhání. Připadám si, jak kdybych byla neschopná vést dítě ke správnému rozvoji.

Naštěstí to netrvá dlouho a srovnávám si všechno v hlavě. S Vincou cvičíme přibližně týden (i přesto, že to máme dělat do další kontroly za měsíc a půl), doma to zvládáme líp než u doktorky, ale nosit v šátku ho nepřestávám (naopak), protože bych byla sama proti sobě, kdybych ho nechala plakat, když mě potřebuje. A tak opět nastoluji rovnováhu mezi tabulkami a intuicí.


Podčarník

Týden cvičení Vincu nakopl (nebo by k tomu možná i došel sám, kdo ví). Pást na předloktí ale nikdy nezačal, začal se stavět rovnou na rovné ruce a ve zrychleném tempu pokračuje do teď, když v necelých devíti měsících leze, sedí a obchází nábytek. Na kontroly chodíme do teď, protože, jakmile jste jednou ve spárech rehabilitace, nepustí vás, dokud dítě nechodí. Nemůžu soudit náš systém zdravotnictví, jen mám pocit, že Vojtovku původně určenou pro závažné případy dnes cvičí kde kdo a není to levná záležitost. Každopádně je to určitě skvěle promyšlené cvičení které neposiluje části těla, ale stimuluje body, které dávají signály nervovému systému, jenž pomáhá zapojovat správné části těla při pohybu. Geniální (a určitě i hodně drahé).

O nošení dětí v šátku jsem toho přečetla hodně, včetně odborných vyjádření a budu se o něm zmiňovat v příštích dílech.

Napsal(a) Jana Duco

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Měří, nebo neměří? V Liberci se opět řeší...

  • Policie zadržela dva mladíky. Distribuovali...

  • FOTO: Teknaři se po Czaroteku vydali na...

  • FOTO, VIDEO: NA Kunratické shořela stodola....

 
 

O čem píše Drbna.cz

Hnutí Slušní lidé podle politologa náleží k radikální pravici

Hnutí Slušní lidé lze podle politologa Miroslava Mareše řadit k radikální pravici, dosud ale není pevně ideologicky ukotvené. Jako vysloveně extremistické by zatím Mareš hnutí necharakterizoval, byť se v tomto kontextu objevilo v jedné ze zpráv ministerstva vnitra.

Miloš Zeman, Churchill a prezident s demencí

Miloš Zeman opět zaujal široké publikum svým projevem na pražském Žofíně. Protože se ale v poslední době český prezident hodně opakuje, jeho výroky mířené k médiím, komentátorům či Bakalovi nikoho nemohly překvapit.

Zloděj ukradl vepře. Policie pátrá po obou

Šedesátikilového vepříka, jehož domovem byl zábavní park Šťastná země v Karlovicích, někdo 22. května odcizil. Zvíře zaměstnanci naposledy viděli v úterý kolem sedmé hodiny večerní a podle policie je návrat prasátka velice nepravděpodobný.