Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie.

Souhlasím
 

Harumanova 199denní pouť za kambodžským sluncem. Díl 6.

 
sobota, 19. října 2013, 08:52

Přes víkend se věci rozkládají v hlavě a já musím nejprve vyřešit byrokratické záležitosti. Končí mi vízum a je třeba ho nechat prodloužit. Nemám byznys víza, které je většinou dlouhodobějšího charakteru s platností až dvanáct měsíců.

Já si po příletu zažádal o běžné turistické, které má platnost třicet dní a je možnost ho jednou o dalších třicet dní prodloužit aniž byste museli opustit zemi. Prodloužení vám většinou za poplatek $45-50 zprostředkuje jakákoliv cestovní agentura. O moje “dobytí” se stará Jason za nejnižší možný tarif $45. Ušetřím tím i za cestu do Phnom Penhu a zpátky. O nic se nemusím starat a bez opuštění domácí půdy legalizuji svůj pobyt v zemi. Přichází den jedna velkého testu. Vrhám se do přípravy v brzkých ranních hodinách, končím tak tak, že stihnu začátek hodiny v Bakodu, po jejím skončení je na řadě přesun do Ang Tasom na další výuku. Neznám ani jednu třídu ani jednoho studenta, nevím, krom jazykové úrovně, nic.

Kolena nejistá nervozitou

Třicet minut na motorce je jedna velká šňůra myšlenek o tom, co mě čeká a na co nesmí zapomenout, jak se uvedu, rekapitulace veškeré přípravy, před školu v Ang Tasom dorazím s předstihem. Politý potem, kolena nejistá nervozitou. Jason má úsměv na tváři, psychicky mě podporuje, nejsem si jistý, jak moc to v daný moment pomáhá, naopak ještě mi to víc zvedá napětí, snažím se uklidit někam do kouta, což se mi daří převedením pozornosti na Martina. Chci si ještě jednou všechno narychlo někde v klidu zopakovat.

“In English we say – I go home not I go to home!”

Je devět večer a cesta zpátky potmě už tak veselá není, stáváme se občasným terčem psů, sem tam skoro ve tmě přehlídnu potácejícího se vesničana domu z hospůdky a tak se mu vyhnu. V totální tmě, na prašné silnici z červené hlíny bez pouličního osvětlení, motorka kličkuje pomalu směr náš “big brother house”. Ještě průjezd do peřiny zahaleného centra vesnice, dvě poslední zatáčky průjezd lesem. V domě panuje standardní pohodová nálada, nevkrádám se dovnitř, usedám k hloučku lidiček, co sedí venku před domem a debatují u čaje. Chvilku posedím, porovnám myšlenky, vyslechnu drby a totálně vyčerpaný se nořím do spánku. Všechny chyby, které jsem dneska odpoledne v Ang Tasom udělal, si porovnám ráno při foto procházce. Usínám jak do vody vhozen.

Připomeňte si předchozí díl Harumanova putování

Ráno se ke mně přidává David, další nadšenec do focení. Ani už si nepamatuji, kolikáté je to ráno, co takhle ještě za šera vyrážím ke komunální škole, chrámu a tržnici. Možná podvacáté, určitě aspoň podvacáté. Většina lidí si mě tu už pamatuje a ochota pózovat a mávat do fotoaparátu se tak zmenšuje. Maličko hřeším na dnešní Davidovu přítomnost. A funguje to všemi směry. David je v Bakodu o pár měsíců dýl a má tak vytvořenou slušnou skupinku fanoušků z řad studentu a moje strategie funguje dobře. Je kolem sedmé ráno a děti se pomalu sjíždějí na zahájení výuky. David je ve vřavu student a mě se pomalu, potichu daří vyprostit z davu, sklepat ze sebe poslední výtržníky. Potichu obcházím dav, v jehož centru je David doslova obsypán dětmi (tiše ho lituji, cítím, že to dělá hlavně kvůli mně a hodlám ho odměnit, až tohle běsnění skončí, odměnit pozváním na snídani), jsem mu za to vděčný a objektiv fotoaparátu spolu s mým okem zaznamenává doposud nejzajímavější snímky dětských tváří a charakteru.

Po chvilce kontroluji svou euforii a rozhlednu se kolem a mou pozornost připoutá skupinka prcku, kteří nám nevěnují pozornost a baví se po svém. Situace k nezaplacení, jsou schovaní za jednou z budov školy, kde se přetahují o sladkosti se zbytkem vrstevníků, kteří jsou za mříží okna jedné ze tříd (budovy škol a nejen ty vesměs každá budova v Kambodže je vybavena mřížemi, pro případ navrátivší se války), jsou ve stínu a nemohu si tenhle moment nechat ujít, stín nabízí krásné tlumené světlo a vím, že tam chci byt. Přišourám se nejprve nepozorovaně, ale nelibí se mi výsledek na displeji fotoaparátu, v mžiku se rozhodnu na sebe upoutat pozornost. Dobře dělám, ještě než se studentíci rozhodnou zneužít mé přítomnosti, stisknu párkrát spoušť a rámuji partičku studentů na rohu budovy spolu s menší skupinkou zírající překvapeně zpoza mříže okna. Krásný snímek a odteď je s focením konec.

Obsypán studenty

Ruce, nohy, záda, krk a vlastně každou část mého těla okupuje nejméně jeden student, končím na zemi zavalen davem dětí, stávám se jedním z nich a povykuju, křičím, směju se a nasávám každý moment téhle chvíle. Vzbudili jsme s Davidem rozruch nevídaného rozměru, který uklidní až pan ředitel komunální školy zvoněním hrany. Svolává žáky na ranní nástup doprovázený vztyčením vlajky (každá komunální škola v Kambodže si prochází tímto “rituálem”, za zvuku národní hymny vztyčují národní vlajku, přičemž salutuji). Procedura je otázkou několika minut, mě a Davidovo pokukování zpovzdálí neustále budí pozornost těch nejotrlejších dětí a ubírá tak na formálnosti obřadu. Ve stejný moment si všimnu horentní diskuze mezi ředitelem školy a jednoho z učitelů, který se záhy vydává našim směrem. Průšvih, pomyslím. I když to tak před chvilkou nevypadalo, nejsme malý kluci a hodláme čelit hořkému osudu, náležitému pokáraní od nezadržitelně blížícího se pana učitele.

“Tý jo, to je táta Sreyleak,” uplivne David, jak kdyby to mělo ulehčit okolnostem.
“Kdo je sakra Sreyleak,” odseknu, “To je vlastně jedno, tohle nám neprojde, děsně jsme je rozparádily a určitě nám jde zamezit přístup ke škole před ranním vyučováním, nebo jste snad kamarádi?”
“Sreyleak je můj student, támhleta dívčina” doplňuje informaci David, který se zdá víc vyděšen než já, což mě maličko uklidňuje.
“Tak máš slovo, pane,” říkám a spoléhám na Davida, že vše s bravurou vyřeší….

Mluví na mě Khmersky

Jenže pan učitel si volí jako cíl mě a já už se doslova koupu ve vlastním potu. Překročili jsme hranice a teď za to budeme pykat. Projedou mi hlavou Jasonova slova o ne úplně přátelském vztahu mezi ním a učitelským sborem komunální školy. Údajně nejsou úplně šťastní přítomností projektu ve vesnici. To už mě pan učitel bere za ruku a táhne mě za sebou směrem k místu, kde se před chvílí odehrál ranní nástup a mluví na mě Khmersky a do rukou mi cpe učebnici angličtiny, opakuje E až M. Snažím se vysvětlit, že musí mluvit anglicky a nechápavě zmateným pohledem se snažím najít podporu v Davidovi, který solidárně kráčí za mnou. Celou dobu se naše kroky přibližují k panu řediteli, úzkostlivé myšlenky v hlavě mi velí k dětskému úprku, jsem celý zcepenělý a daleko bych tudíž nedoběhl. Když se zastavíme před panem ředitelem, co se na nás přátelsky culí, maličko se mi uleví, hlouček učitelů sborově povykuje “foto, foto” prsty namířené na pana ředitele. Párkrát zmáčknu spoušť, což je ztracený čas, nervozita mi nedovolí se soustředit na to, co dělám, předstírám však, že snímky jsou super parádní. Nechci celou situaci ještě přihoršit. V tom si uvědomím, že vlastně celou dobu svírám v ruce onu učebnici, která se rozmáčí pod přívalem potu z mých rukou. Rozhodnu se jí zbavit a chci ji vrátit panu učiteli nebo komukoliv, kdo by o ni projevil zájem. Nikdo ji však nechce, znovu jsem uchopen za ruku, křiknu na Davida: “Prosím tě, hlavně mě v tom nenechávej a pojď se mnou!!!” Prosba, úpěnlivé zastenání, zoufalá výzva.

Jsem dovlečen až do třídy za stálého opakovaní E až M. Pan učitel se zastaví až ve chvíli, kdy překročíme práh jedné z učeben, a já stojím tváří v tvář skupince, kterou odhaduji tak na čtyřicet hlav. Ruka je uvolněná ze severní, padá podél těla, pan učitel mi věnuje šibalský úsměv a pomalu vykročí ven ze třídy, ve dveřích míjí Davida, kterého pošťouchne dovnitř za mnou. Ten filuta nás vypočítavě zneužil a přehodil na nás jeho třídu angličtiny. Jasně, dochází mi. Jeho angličtina je hodně limitovaná a jak by mohl učit děcka, z nichž někteří mají lepší úroveň cizího jazyka než on sám.

Co budeme dělat?

Trest není zas až tak krutý, objevuje se další problém. David. Je z nastalé situace tak vyděšen, že jen neklidně přešlapuje z místa nohy na nohu a opakuje: “Co budeme dělat, co budeme dělat, co budeme dělat”. Jedině jak můžu zastavit tenhle zaseknutý gramofon, je okamžitá akce. Přestanu si zděšeného Davida všímat a přebírám vedení nad hodinou.
“Teams, teams, make teams of ten and write down as many words as you can that begins with E,….F,….” a tak dále a tak dále.

Dávám instrukce teď už o maličko klidnějšímu Davidovi, a ten začíná spolupracovat. Hodina nemá standardní spád, v tmavé, leta nevymalované učebně, v jejíchž rozích se houpou pavučiny, prohýbající se nánosy prachu, je hluk, povyk a ryk. Nemáme děti moc pod kontrolou, nevadí, vypadá to, že se narámně baví. Já jsem v ráži, David se také vrátil do reality a chvílemi přebírá aktivitu v hodině na svá bedra. Paráda, neubráním se nevytáhnout z brašny foťák a udělám pár snímků.

Díky tlumenému světlu, které dovnitř proniká pouze malými zamřížovanými okénky, mají neskutečnou atmosféru. Po chvilce se opět zapojím do výuky, kterou jakž takž bez předešlé přípravy dotáhneme až do závěrečného zvonění. Ještě než řinčivý zvuk skončí, všech dvě stě dětí blokuje vchod do třídy, která ještě víc potemněla, odříznutím přístupu světla. Děti, co se neúčastnili naší hodiny, nakukují dovnitř vsemi možnými otvory. Z krizové situace nás dostává až sbor učitelů, který dychtivý dav rozežene, vytáhne nás ze třídy ven na čerstvý vzduch, kde vrátím zpět nepoužitou, potem nasáklou učebnici. Pan učitel s úsměvem děkuje, očividně září štěstím, že nemusel ten dav krotit ve třídě sám.

Utéct!

Ryčící děti se nedaří nikomu zklidnit a my dva máme jedinou možnost. Utéct!

Bereme nohy na ramena, mě komplikuje úprk těžká brašna s foto výbavou, Davidovi děti, které se mu nedaří setřást. Po pár set metrech mi horko a vyschlé hrdlo nedovoluje běžet dál, musim zastavit. Vybucháváme oba v návalu extatického smíchu, který nás oba posadí na zem, všímám si, že Davidovi stékají po tvářích slzy štěstí ;-) K našemu štěstí se znovu rozezní zvonek ohlašující další hodinu, který jak mávnutím kouzelného proutku ukončuje tohle šílené ráno. Popadám dech, shrbený se snažím přerovnat v hlavě myšlenky a jediné, co ze mě vypadne při pohledu na podobně zdevastovaného Davida je tohle sípavé: “A tohle bylo co?”

Místo odpovědi dostavám jen stejně nechápavý výraz Davidovi tváře a oba vybucháme v další explozi smíchu. Nemůžu se přestat smát, hlavně Davidovu panikaření na začátku hodiny. Nejde to zastavit a oba jsme rádi za to, že vše nakonec dobře dopadlo. Tyhle tři intenzivní hodinky mě totálně vyčerpaly, nabízím parťákovi vykoupení v podobě snídaně v jednom ze stánků na tržnici. Zvednu se ze země, rozhlížíme se pod záminkou najít alternativní cestu na tržnici tak, aby se nám podařilo zabránit jakéhokoliv pohybu v blízkosti školy. Nakonec najdeme jednu skulinu, která nás protáhne póly a přivede na tržnici z druhé strany.

Příprava na odpoledne

“Bai Chai Bon-laay pii, kafe dak lako da kao pii - Smaženou rýži dvakrát a dvě ledové kávy” objednávka je přijmuta a za chviličku už potichoučku hltáme sousto za soustem, usrkáváme kávu ze skleniček. Občas si vyměníme pohled, který nám pokaždé vrazí úsměv na tvář. Posilněni a zcela klidní se vracíme zpátky na “základnu”, kde nic netušící zbytek party nechápavě zírá, kde jsme se tak dlouho toulali. Po vyzrazení a do detailu popsaném hektickém ránu, jen všichni nevěřícně kroutí hlavou, oba chvílemi vybuchujeme smíchy, největší úspěch zaznamenává část moji story, kdy paroduji Davida a jeho zmatenost na začátku hodiny.

Po rozšafném ránu je čas na přípravu na odpolední vyučování a maličko manuální pomoci na základech budovy nové školy. Několik posledních dní se každé odpoledne daří dát skupinku ochotníků z obou táborů, jak dobrovolníků, tak studentů, společně se pak přenáší písek do základů budovy, plnících se den ode dne víc a víc i když vše probíhá hodně po staru. Motyčky, písek nakopat v přilehlém pozemku, naplnit proutěné košíky a ve dvou přenést na stavbu, vysypat a celé znovu a znovu několikrát do kola. Každá přiložená ruka k dílu se hodí, každých deset minut jednotlivce strávených přenášením posouvá stavbu blíže k jejímu dokončení. Společnými silami se tu provádí veškerá údržba pozemku, okolí školy, stavební práce, pomoc s vykládkou a nakládkou, jakýkoliv způsob pomoci jeden druhému je založen na skupinovém principu. Jedna budova a budova úřadu už takto vznikla, na druhé se s úspěchem pracuje.

Napsal Jaroslav Čapek

Kam dál?

Harumanova 199denní pouť za kambodžským sluncem. Díl 5.

neděle, 29. září 2013, 10:28

Pobyt ve vesničce je jedna velká lekce, a čím déle zůstanete, tím více zdomestikujete. Jste více a více v kontaktu s dětmi a...

Harumanova 199denní pouť za kambodžským sluncem. Díl 4.

úterý, 10. září 2013, 10:58

Život ve vesnici je velice primitivní všemi směry, čistění zubů tak není jediná věc, která bývá zanedbávaná. Sto procent příjmů...

Chceš pomoci? Staň se dobrovolníkem v Kambodži

úterý, 20. srpna 2013, 07:58

Poznat kus světa, jiné lidi, kulturu a nasbírat cenné životní zkušenosti. Stačí málo, dobrovolníci mají možnost odjet do...

Harumanova 199denní pouť za kambodžským sluncem. Díl 3.

pátek, 12. července 2013, 20:18

Z horka a exhalací stísněné metropole rovnou do polí a rozlehlých plání Jižní Kambodži. Tahle myšlenka se zrodila někdy v říjnu...

 

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Zfetovaná žena chtěla vyhodit děti z...

  • Po čtyřiceti letech práce na poště skončila...

  • Policie vyšetřuje konflikt na diskotéce. Muž...

  • FOTO: V centru Liberce v noci hořelo. Dva...

 
 

O čem píše Drbna.cz

Policie obvinila tajemníka SPD kvůli rasistickým výrokům

Policie obvinila tajemníka hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) Jaroslava Staníka kvůli...

KOMENTÁŘ: Quo vadis ČSSD?

Novým předsedou ČSSD se stal Jan Hamáček. Delegáti sjezdu tak evidentně volili něco, čemu říkáme...

Babiš se sejde s Hamáčkem, Zeman přijme Filipa a Okamuru

Politici budou dnes odpoledne pokračovat v jednáních o možné podpoře vlády při druhém pokusu o její...