Sobota, 16. listopadu 2013, 10:23
Pomoc jeden druhému není v Bakodu ničím neobvyklým, nikdo za to neočekává na zpět žádnou finanční kompenzaci, vše je jen vůlí dobrého srdce. Život ve vesnici se pro každého, kdo se zdrži delší dobu než pár týdnů, stane pobyt v oáze klidu s možností asimilace do místního prostředí
Dobrovolníci nejsou žádným způsobem oproti starousedlíkům zvýhodňováni, mají naprosto vyrovnané podmínky. Základna, noclehárna, odpočívárna, shromažďovací místnost, vše v jedné velké budově se dvěma oddělenými místnostmi pro občas se otočivší páry. Koupelna hodně základní, vodovodní řad je líbeznou múzou poletující zatím v dost mlhavém oparu neurčité budoucnosti, voda se přečerpává z malých rybníčků, které se plní dešťovou vodou v monzunovém období a pyšní se jimi téměř každá domácnost. Podmínky máme vyrovnané s místními, možná jsme i trochu v komfortu, žádná místní rodina nemá dvacet členů žijících pohromadě v jedné budově.
K domu patří také dvě vetší vodní nádrže v centru vesnice, pro chudší rodiny, které nemají dostatek finančních prostředků na pokrytí nákladů spojených s mechanickým vyhloubením jámy pro nádrž vlastní. Jsou odkázané na vodu ze společných nádrží a studen, pokud dojde, na řadu přichází výpomoc sousedská. Nažloutlá voda zbarvená jílem se používá na mytí nádobí, čistění zubů, sprchu (pokud se tak dá nazvat polévání se vodou z kyblíku), splachováni toalety a běžné domácí úklidové práce. U nás dobrovolníků se nedá moc uvažovat o pití této dešťovky, která vypadá jako hrachová polévka a musíme být hodně obezřetní, jaký led nám dávají do pití na místních tržnicích a v restauracích.
Přečtěte si rozhovor s autorem textu
Obchodníci se snaží ušetřit peníze za průmyslově vyráběný led a někdy se stane, že narazíte na filuty, co použijí zmiňovanou vodu hrachové barvy na svůj vlastní led (pro přistěhovalce ze západního světa znamená hodně velkou potíž ;-) ). Vodu tak nezbývá než kupovat a jelikož je nás tu jak much, skládá se fond na velká průmyslová balení, výrobce nás odmění zdarma za odběr vyslouženého stojanu s chladicím zařízením, což znamená ušetřenou spoustu peněz.
Pitná voda je v Kambodže, stejně jako ve všech jiných zemích tropického charakteru, velký problém. Vodní čističky se pomalu začínají budovat, čínští investoři navrtávají vrty v horách a stáčené vody tak začíná na trhu přibývat.
Ne každá rodina si může pitnou vodu dovolit, jeden a půl litrová lahev stoji skoro třičtvrtě dolaru, průměrný měsíční plat ve vesnici je kolem padesáti až sto amerických dolarů. Pokrýt spotřebu čtyřčlenné rodiny je z takového přijmu absolutně nemožné (pracuje většinou jen jeden člen rodiny, sto dolarů tak může být veškerý příjem, který se rodině dostane v hotovosti), děti tak vyrůstají na dešťové vodě a ve vesnici jsou dvě komunální studny, které jsou plné vody pouze když se dostaví deště, přes zimu se hodně rychle vyprázdní. Rybníčky a nádrže jsou pak v období mezi březnem až červnem jediným zdrojem vody. Zavedení veřejného vodovodu by určitě usnadnilo situaci, problém je poloha vesnice.
Připomeňte si předchozí díl Harumana
Je situovaná asi deset kilometru od nejbližšího města a investici, která by určitě spořádala několik stovek tisíc amerických dolarů si kambodžská vláda upřímně nemůže dovolit. Nezbývá než hloubit nové a nové rybníky, v období dešťů zadržovat více vody aspoň na mytí a vaření. To, jak se bude voda pitná do vesnice dostávat v budoucnu, je otázkou. V době mého pobytu se jedné z rodin za pomoci armády podařilo na pozemku narazit a vyhloubit studnu, která do budoucna alespoň trochu rozšíří zdroje.
Dny plynou a pomalu splývají v týdny a měsíce. Doba odjezdu několika dalších “matadorů” se blíží.
Spolu se mnou je tu již přes šest týdnů skupinka asi deseti lidiček. “Pevné jádro “, se kterým jsme společně oslavily vánoce, nový rok a většinu dní ať už po výletech nebo jen tak líně v okolí vesničky. Stala se z nás pomalu taková rodinka a nikomu se moc nechce pomyslet, že pro nás za dva týdny vše pomine. Nostalgie se týká ve stejně velké míře i prohlubujícímu se citovému poutu k místním lidem “Bakodanům”, nemluvě pak o škole a dětech. Ty přirůstají k srdci nejrychleji a nejvíc.
Postupně si kolem sebe každý z nás nabalil skupinku oblíbenců, z nichž ti čipernější tuší, že doba odjezdu se přibližuje a téměř každý den po výuce nebo během padne otázka: ”Už jedeš domu?”
No, poslední dva týdny nebudou lehké, ale nedá se nic dělat, je na čase pomalu se začít “odpoutávat” a zároveň si samozřejmě užít zbývající týdny. Program nás čeká nabitý, na programu jsou dvě svatby a fotbalové utkání mezi Kambodžou a zbytkem světa – s přihlédnutím na složení našeho týmu je to spíše jeho anglofonní část a jeden Čech, chvilku jsem se dokonce snažil vmísit do opačného týmu, což neprošlo.
Do toho všeho vtěsnat výuku ve všedních dnech, život dobrovolníka se nezdá být procházkou růžovým sadem. Kultury se tu promíchaly tolik (myšleno ta naše západní s místní khmerskou), že je hodně těžké ukořistit večer sám pro sebe, víkendy pak provází mísená volná aktivita, které kralují perly typu – rodiče dětí spolu s dobrovolníky navštěvují významná místa po celé Kambodže, plážové oblasti a ochutnávají západní stravy jako hamburgery a pizzu. Pro všechny z nich je to vůbec poprvé, co opustily Bakod, tudíž zažívají něco, o čemž nikdy nepřemýšlely.
Po návratu do rodné vísky se pak tváří na týdny nepopsatelně šťastně, na důkaz díků pak oplácí všemi možnými způsoby. Jedním z nich může být třeba pozvání na svatbu, kdy se stáváte součástí davu čítajícího kolikrát až jednoho sta lidí.
Pozvání na svatbu si všichni nesmírně váží a na oplátku se pořádá sbírka na ženicha a nevěstu, přispíváme i na konzumaci nápojů. Pozvání se nám dostalo od rodiny jedné ze starších studentek, která donedávna navštěvovala školu a zlepšení cizího jazyka jí vysloužilo místo recepční v hlavním městě Phnom Penhu, kde se i seznámila s chotěm. Podle tradic se oslava pořádá na pozemku domu nevěstiných rodičů. Zvány jsou obě dvě strany rodin s celým příbuzenstvem, což vážně někdy může nabobtnat do nepřeberných rozměrů. Ten ”náš svatební dav” má odhadem asi sedmdesát, možná osmdesát lidí rozmanitého věku, od novorozeňat, až po nejstarší seniory rodin. Ke Khmerské kultuře patří nerozlučně tanec zvaný Apsara.
Je součástí každé zábavy a oslavy, nechybí ani na svatbách. Pravděpodobně jste už zahlédli některé útržky z dokumentu o Asii či přímo o Kambodže. Tanec není úplně svižný, jedná se o kompletní propojení pohybu těla s hudebními rytmy, základní partií pro pohyb se stávají boky, které řídí celou preformaci. Pohupování v bocích a lehce nadnesené taneční kroky na špičkách vpřed a vzad. Dopředu se pohybujete vždy o dva až tři krůčky navíc, což vás pěkně plynule posouvá dopředu v kroužku, ve kterém se tanec provozuje. To samozřejmě nestačí, na řadu přichází ruce a paže a ramena. Pěkně z dlaní udělat kalíšky, otočit dlaněmi nahoru, pravý úhel v loktech a začít pootáčet a pohybovat, pěkně synchronizovaně s boky a tanečními kroky.
Lekce je za námi, hudba už dnes zná samozřejmě jen z masivní zdi postavené z reproduktorů a Apsara se adaptuje klidně i na Gangnam Style v té době v Kambodže přepopularizovaný.
Netrvá dlouho a stávají se z nás tanečníci par-excellance, naše bravurnost baví Khmery jakékoliv věkové kategorie. Co může být lepší než skupinka “bledých tváří” vlnicích se jak při nějaké křeči, pokoušíce se napodobit tradiční tanec. Při explozích smíchu se snažím představit některé z místních při nacvičování třeba takového valčíku. Možná bychom se taky bavili. Upitého alkoholu přibývá, naše taneční kreace už nabírají profesionálních rozměrů, nenarušujeme už tolik plynulý chod kolečka.
Co neuniká mužskému oku, je doslova spanilost khmerských děvčat. Jak z Popelky princeznou to na vás může působit. Párkrát se nám dokonce stává, že nás některá z krasavic osloví a začne nás “přesvědčovat”, že je naše studentka. Cože a propadlá brada je hodně častou reakcí. Image exotické krásky, nalíčené do posledního detailu v obličeji, tak distingované a uhlazené, že to nevypadá jak přehnané “druhé tváře”, které známe z hollywoodských studií. Make up khmerských dívek udržuje tradiční cestu předávanou z pokolení na pokolení až do dnešních dní. Samozřejmě, že dávné výtažky kosmetik z přírodních zdrojů dnes nahrazuje Rivell, Body Shop a podobné trendy značky, které usnadňují a urychlují líčící procedury.
Po asi osmém souk, kdy nepoznávám Jasonovu sestru, se kterou jsem v každodenním kontaktu, se rozhoduji rezignovat na veškeré naděje, že se vyznám v opačném pohlaví, jednou věcí jsem si stoprocentně jistý, khmerskou krásou bych se určitě nechal oblouznit. Rozjařené odpoledne střídá klidnější večer, na čemž nese podíl zkonzumovaného masa, jídla a nepochybně alkoholu. Muzika nesoucí se z reproduktorů nadobro vynechává Gangnam Style, hlasitost se snížila na komunikační úroveň a na řadu nastupuje tradiční tempo. Do rytmu tradičních khmerských tónů se Apsara tanec zasazuje snáze, rytmus je pomalejší, vábivější, melancholičtější. Tradiční vystoupení v podání našich studentek tají nejednomu mužskému účastníku dech a neobejde se bez komentářů otrlejších Yankees. Podívaná je velkolepá a zanedlouho se opět pokračuje v tanci, opět si několikrát zatancuji spíše s chlapci a v průběhu večera je mi vysvětleno proč tomu tak je.
Dívka se do jisté doby nesmí dostat do intimního kontaktu s chlapcem. Pošpinilo by to její pověst a podlomilo důvěryhodnost, po parketu ploužící páry, za rohem líbající se dvojice tady nenajdete. Vůbec intimnosti jsou na veřejnosti tabu, chvilkami máte pocit, že jsou podvědomě rozdělení na tábory mužů a žen, i tancující kolečko je rozděleno na dvě půlky.
Mužskou část a ženskou část, z nichž ta mužská je na tanečním parketu aktivnější, všemožně se naparující, ženská část je tu v roli pozorovatelů a popichovatelů. Vzájemně se tak slovně začínají skupinky provokovat, až vše vyústí v necekané karaoke a ty dva z oddělených táborů co byli “nejhlučnější” se chopí mikrofonu a zpívají společně písně a ostatní jak jinak než že se vlní kolem dokola vystupujících. Večer tak znovu nabírá spád a na cizince vše začne působit exotickým dojmem.
Jeden by si mohl připadat jak omámen a štěstí z každého vyzařující je jak extatická vlna rozlévající se všude po okolí. Nikomu nevadí, že žijeme uprostřed vyprahlé pustiny, o dvacet let zpátky za okolním světem, všichni si užívají radost z nově uzavřeného sňatku dvou mladých lidí, kteří do Bakodu třeba někdy přinesou nový život a lepší budoucnost.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
