Webové stránky používají k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Informace, jak tyto stránky používáte, sdílíme se svými partnery pro sociální média, inzerci a analýzy. Pro více informací o nastavení cookies najdete zde.

 

Kašgar, mizející klenot na Hedvábné stezce

 
sobota, 27. září 2014, 11:10

Vydejte se s Libereckou Drbnou poznat další kus světa. Jana Braňková nám přináší své dojmy z cesty do nejzápadnějších končin Číny do pouště Taklamakan až do poslední oázy Kašgaru, křižovatky na Hedvábné stezce. Jana se tam vydala po dvou letech práce v Šanghaji, kdy si řekla, že chce poznávat svět. Příjemné čtení.

Sedím ve vlaku, který se plouží neskutečně pomalou rychlostí podél severního okraje pouště Taklamakan a míří do nejzápadnějšího cípu Číny. Za okny se odvíjí nekonečný prostor zvlněných písků střídající se se skalnatými útvary bez vegetace. Hodiny ubíhají a já přestávám věřit, že na téhle planetě kdy existoval déšť nebo tráva. Z všudy přítomného prachu a nulové vlhkosti vzduchu nepřestávám kýchat. Bezmračná tyrkysově modrá obloha se po západu slunce promění v černý koberec posetý miriády hvězd. V tváří tvář té nekonečnosti na zemi i na nebi se cítím malá a bezvýznamná. Trať vede podél severní trasy hedvábné stezky, která ve starověku a středověku spojovala město Čchang-an, dnes Si-an, s Malou Asií a Středozemním mořem.

Jana Braňková

Jana pracovala jako architektka dva roky v Šanghaji, poté pověsila kariéru na hřebík a vydala se na dobu neurčitou poznávat svět. Procestovala velkou část Číny a jihovýchodní Asie, po návratu do Evropy přešla Španělsko podél Atlantského oceánu, který si velice zamilovala, a jehož vlny moměntálně sjíždí na surfu v jižním Portugalsku.

Je snadné si představit, jak karavana postupuje od oázy k oáze, až nakonec dospěje do oázy poslední, Kašgaru, kde se severní a jižní trasa hedvábné stezky kříží a následně rozvětvuje. Karavana pokračuje na území dnešního Pákistánu, Tádžikistánu nebo Kyrgyzstánu.

Mezi pouští a velehorami

Díky své poloze se Kašgar, sevřený mezi pouští na východě a nejvyššími pohořími světa na západě, po dlouhá staletí vyvíjel samostatně. Avšak poslední dva tisíce let se o toto území přetahovaly národy Číňanů, Tibeťanů a Mongolů. Kašgar padl dokonce i do rukou samotného Čingischána. Oblast Tarimské pánve prožila krátká období samostatnosti jako emirát Kašgaria a Východního Turkestán, který byl nakonec nadobro připojen k Číně jako provincie Sin-ťiang, neboli Nové území. Dnes už se nemusím plahočit s karavanou velbloudů, abych navštívila tuto kdysi významnou oázu. Letadlo, vlak či autobus umožňuje pohodlné spojení s Urumčí, hlavním městem provincie. Pro mnoho cestovatelů je Kašgar vstupní branou do Číny na jejich jistě dobrodružné cestě z Pákistánu, Kyrgyzstánu nebo Tádžikistánu.

Ve stínu Pekingu

Od poloviny dvacátého století probíhá cílená imigrace Chanů, čínské většinové národnosti, do provincie Sin-ťiang, a tak se Ujguři, jejichž osmi milionová populace tvoří největší etnickou menšinu v Číně, stávají postupně menšinou na svém vlastním území. V hlavním městě provincie Urumčí již Ujguři tvoří méně než polovinu obyvatel. Ne však v Kašgaru. Nejdříve budhisté, pak muslimové, Ujguři patří k turkickým národům a pokud umíte turecky, můžete se s nimi jakž takž domluvit. Muži i chlapci nosí tradiční čtverhranné čapky, jejichž barva a vzor tkaniny vyjadřují věk, povolání a postavení svého nositele. Západní oděvy sem ještě příliš nepronikly, většina mužů se obléká do saka a to i v tom největším parnu. Ženy jsou zahalené od hlavy až k patě, ne všechny ovšem nosí neprůhledný závoj. Turistkám se doporučuje dlouhý rukáv i nohavice, aby se předešlo nechtěné pozornosti.

Město, které už není

Až do druhé poloviny dvacátého století zůstal Kašgar v téměř nezměněné podobě. Díky tomu měl pověst nejlépe zachovalého středoasijského města. V posledních desetiletích došlo k významným zásahům do organismu města, zmizely hradby a historické centrum bylo ze značné částí přestavěno. Jedna francouzská turistka si posteskla: “Když jsem Kašgar navštívila před třiceti lety, bylo to úplné jiné město. Je mi z toho smutno.” Jinak to ale vidí místní taxikář: “Jsem hrdý na to, jak se Kašgar rozvinul. Za mého mládí to bylo chudé, zaostalé město. Dnes Kašgar prosperuje, možnosti zaměstnání, obchod, i životní úroveň jsou mnohem lepší. Většina Ujgurů to ale tak nevidí.”

Na první pohled se nám Kašgar zdá jako každé jiné čínské město. Betonové výškové budovy, obchodní centra a obrovské nápisy psané čínskými znaky lemují bulváry šířky dálnic. Velké čínské obchodní centrum s kinem a kluby v nejvyšších patrech je obehnáno zátarasy a všichni se musí před vstupem podrobit bezpečnostní prohlídce. Největší socha Mao Ce-tunga v Číně dosahující výšky osmnácti metrů sleduje ostřížím zrakem obrovské prázdné náměstí, zatímco nedaleko ve změti hliněných a cihelných uliček pulzuje život, probíhá směnný obchod, nožíři ostří nože, pletou se koše, prodávají koberce, děti si hrají na ulici a z oken se line kouř od připravovaného jídla. Nemalé množství zubařů provádí svoje zákroky za otevřenými dveřmi svých obchůdků, důsledek neznalosti zubní pasty. Prý nejsou moc dobří.

Id Kah a noční trh

Ubytovávám se ve středu města naproti skvostu východoislámské architektury, mešitě Id Kah. Mám tak jedinečnou možnost být každé ráno probuzena voláním muezzina. Největší mešita v Číně byla založena v patnáctém století, do dnešní podoby přestavěna v osmnáctém a do žlutavého hávu oděna teprve při nedávné rekonstrukci. Pokud vystoupíte z mešity a přímo přejdete rozlehlý veřejný prostor, podchodem podejdete rušnou silniční tepnu, kterou by po zemi přecházel jen sebevrah, a pokud vás v podzemním tržišti neokradou, tak máte dost velkou šanci stát se obětí kapsářů na druhé straně vozovky, na nočním trhu. Noční trhy jsou v každém městě v Číně a všechny fungují stejně. Neprodává se na nich žádné zboží, pouze jídlo a pití. Je to nejlepší a často také nejlevnější možnost, jak ochutnat místní typické lahůdky, které zde zahrnují cizrnu, “samsu” neboli kapsu plněnou kořeněným jehněčím masem, chléb “naan” podávaný k opékaným jehněčím špízům, a sladké palačinky, které jsou překvapivě také plněné jehněčím.

Historická “centra”

S jedním belgickým turistou se vydáváme dál do nově zrekonstruovaných, krásně čistých uliček s bezchybnými detaily hliněných fasád a dřevěnými vyřezávanými balkonky s romantickými květináči. Uniformní cedule v arabském písmu, čínských znacích a úplně vespod těžko srozumitelnou angličtinou informují o druhu podnikání. Při pozorné prohlídce nám neujde, že domy jsou z betonu. Tato rekonstrukce údajně za účelem zvýšení bezpečnosti vůči zemětřesení je součástí dlouhodobého plánu rozvoje Kašgaru. Postupujeme dál a dostávám se na “demoliční frontu” Za ní je ještě pár prašných chaotických ulic a město je náhle přerušené. Vidíme ostroh na skále, který je kolem dokola obklopený travnatým pásem, vypadající trochu jako slum. Domy jakoby přímo vyrůstají z horniny a vrství se jeden na druhém. Po celém obvodu ostrohu je vidět, jak byl tento “skanzen” chirurgicky oddělen od zbytku města, slepé stěny a pobořené zdivo dává tušit, že spousta domů vzala za své. Na doporučení přicházíme po šesté večer a vyhýbáme se tak placení vstupného.

Za chvíli se naprosto ztrácíme ve změti uliček, nahlížíme do jednoho z domů, kam nás velkoryse pozve malá holčička. Dispozice tradičního obydlí začíná vstupním prostorem, takovou malou předsíní, kde se často nachází různé nářadí a suroviny. Poté se vstupuje do dvora po obvodu lemovaným místnostmi. Na opačné straně než je vchod se nachází krytá veranda, za níž je hlavní hodovní síň, kde překvapujeme paní domu jak připravuje hostinu. Nejspíše pro turisty. Spousta místních obyvatel se živí poskytováním ubytování v autentické atmosféře ujgurského domova. Jednoramenné schodiště vede do druhého patra ochozu, kde se nachází všechny obytné místnosti. Jiná paní nás zve dál, doufáme, že nebude chtít zaplatit. Její manžel vyrábí sladkosti, které na první pohled vypadají jako zámotky bílých nití, ale v puse se slepí v cukrovou hmotu. Vybízí nás k ochutnávce, načež můj kolega kupuje krabičku deseti kusů. Když s překvapením zjistí, že dostal jen osm, výrobce nám naznačí, že dva jsme již snědli.

Voňavá XianFei a poklady skryté v horách

Další islámské památky se nachází roztroušené po městě a jeho okolí. Nejzajímavejší je asi hrobka Afaq (Apak) Hoja, nacházející se na předměstí Kašgaru. Nazývá se též hrobka XiangFei podle jediné ujgurské konkubíny, která kdy žila na císařském dvoře v Pekingu. XiangFei znamená "Voňavá", dle pověsti konkubína i bez použití jakéhokoliv parfému příjemně voněla. Kromě romantické legendy je hrobka i nádherný areál s budovami obloženými zdobnou keramikou. Z Kašgaru se dá podniknout mnoho výletů s cestovní kanceláří nebo individuálně, například do pouště na velbloudech, do blízkého Hotanu nebo výlet s průvodcem k Shipton's Arch (Shiptonově oblouku), údajně největšímu přírodnímu kamennému oblouku na světě a jednou z nejmladších položek na seznamu National Geographic. Donedávna se nevědělo, kde přesně se nachází. Velkým lákadlem je zdolání Karakoramské dálnice až k jezeru Karakul, nacházejícím se již ve výšce třech a půl tisíci metrech nad mořem, přespání v jurtě, což může být pouze předehra před výstupem na Muztagh Atu, sedm a půl tisíc metrů vysokou horu, která shlíží na jezero Karakul.

Nedělní trh

V sobotu jsou ulice středu města přeplněné ovcemi se zvláštně převislými zadky, které předznamenávají příjezd tisíce Ujgurů, Tádžiků a dalších etnik na největší událost týdne, nedělní trh. Na tržištích můžeme nakoupit vše od sušených paprik, mandlí ve skořápce, rozinek všech barev, smažených štírů, tkaných koberců, pletených košů, ledniček, praček, tradičních oděvů či léčivých prostředků v podobě sušených žab a ještěrek. Nejzajímavější trh se nachází za městem. Na ploše rozlehlé jak fotbalový stadion nezměrné množství bečících ovcí stojí uvázaných vedle krav a koz. Musíme si dávat pozor, abychom nedostali kopanec nebo plivanec od zpanikařených velbloudů, těsně se vyhýbáme jezdcům, kteří zkoušejí rychlé koně a víří prach na udusané půdě.

Dvojí čas

Území celé Číny se nachází v jediném časovém pásmu a to i přes to, že východ slunce v Kašgaru nastává přibližně o tři hodiny později než v Šanghaji. A tak v devět ráno je ještě úplná tma a slunce zapadá skoro v jedenáct večer. Obyvatelé provincie Sin ťiang používají tzv. "sinťinagský čas", který je o dvě hodiny posunutý oproti oficiálnímu času. Úřady, banky a školy se řídí oficiální časem, ale drobní obchodníci nebo taxikáři často ne, a tak pokud si s někým domlouváme odvoz anebo si kupujeme lístek na autobus, raději se dvakrát ptáme, o který čas se jedná.

Bezpečnost

Ujguři se nachází v podobné situaci, jako Tiběťané a ostatní menšiny v Číně. Na jedné straně nevzdělané obyvatelstvo s odlišnou kulturou, která pomalu zaniká pod sjednocující rukou pekingské vlády, na druhé straně mír a prosperita. Přísun Chanů, demolice a vystěhování, potlačování Ramadánu a podobné praktiky zvyšují napětí v oblasti, a tak se dozvídáme o teroristickém útoku na nádraží v Kunmingu nebo vraždě pro pekingsky orientovaného imáma, hlavního představitele islámské obce. Navzdory tomu jsem se jako sólo cestovatelka cítila bezpečně a často jsem se setkala s úsměvy, ochotou a respektem. V Kašgaru více než kdekoli jinde v provincii Sin-ťiang je cítit největší svébytnost a nepoddajnost ujgurské kultury. Jak dlouho to ale bude platit? Každý rok si lidé vyvěšují tibetské vlajky v oknech nebo na svých facebookových profilech, ale o Východním Turkestánu slyšel málokdo.

Pařba po ujgursku

Ve čtyřech se vydáváme prozkoumat místní taneční scénu a vyrážíme do jednoho z ujgurských klubů. Kluci se nejdřív cukají, že se tam určitě nebude prodávat alkohol, naše zvědavost je však větší. A naše nejistota největší. Cítíme se jak čtyři porceláni, jelikož vůbec netušíme, jakým chováním nebo činem můžeme urazit nebo porušit místní etiketu. Klub vypadá stejně, jako kterýkoliv jiný. Je temný. K našemu překvapení nám přináší pivo, na některých stolech vidíme rum nebo vodku, ale ne mnoho lidí pije alkohol. Všechna děvčata zakrývají hlavu šátky, nosí dlouhý rukáv a kalhoty, přes které mají oblečené pěkné šaty. Make-upem nešetří. Hudba se nám moc líbí, DJ promíchává moderní tančení kousky s tureckými šlágry devadesátých let.

Připadám si ale jak na dětském táboře. Holky tančí s holkama a kluci s klukama, pouze manželské páry trsají spolu. Po obvodu parketu se pohybuje ochranka a nejspíš bedlivě sleduje, jestli někdo netancuje moc vyzývavě. My si ale užíváme a stejně tak ostatní, parket je narvaný a my se odvážně přidáváme. Po několika kusech DJ pustí skladbu provázenou nádherným arabským zpěvem, všichni utvoří dvojice a postupují do kola kolem parketu. Jeden z páru vždy tancuje čelem a druhý zády, rukama kroutí jako Šeherezády a občas se protočí kolem své osy. Snažíme se napodobovat, nejde to ale tak lehce. Po nějaké době si všimneme, že vzbuzujeme nemalou zvědavost. Večer však proběhne velice příjemně a bodyguard se s námi vesele loučí. "Přijďte zas!" řve z námi. Moc rádi.

Napsala Jana Braňková

 
 
 


 

Kam dál?

Sikkim - Země rododendrónů pod indickou vládou

sobota, 29. března 2014, 09:24

Sikkim - dnes pod spravou indické vlády - býval kdysi samostatné království, rozkládající se mezi hranicemi Tibetu, Nepálu a...

Mosuo – společnost, která nezná slova manžel nebo žárlivost

neděle, 16. února 2014, 09:50

Mosuo žijí ve svém světě daleko od velkých měst a moderního světa. Jejich zvyky jsou odlišné od našich, tradice ale dodržují...

Mosuo – společnost, která nezná slova manžel nebo žárlivost

úterý, 11. února 2014, 09:43

Nakouknout do opravdového a nedotčeného prostředí, které nemá podobu komercializace a byznysu. Okusit na pár dní tradiční život v...

Rok Koně - také v Bangoku se slaví nový čínský rok 2557

pondělí, 3. února 2014, 15:59

Třicátého ledna začal pro více než 1.4 miliardy lidí nový rok - Rok Koně. Jeho příchod se neslavil jen v Číně, ale také v dalších...

 

Komentáře

 

Napište nám

Nejčtenější

  • Kdosi vyhodil na ulici novopečenou psí...

  • VIDEO: U Raspenavy hoří několik hektarů...

  • Město zničilo bezdomovcům lesní ubytování,...

  • Zdrogovaný Polák ujížděl policistům. Luxusní...

Reklama
 
 

O čem píše Drbna.cz

Hamáček: O důvěře v další členy vedení ČSSD by se hlasovat nemělo

Předseda ČSSD a vicepremiér Jan Hamáček nechce, aby širší vedení sociální demokracie ČSSD hlasovalo o důvěrách v jednotlivé členy nejužšího stranického vedení. Sám ale členy ústředního výkonného výboru, kteří se dnes sešli v Hradci Králové, po neúspěchu v senátních a komunálních volbách o důvěru požádá. Předpokládá se, že ji dostane.

Širší vedení ČSSD v Hradci hodnotí volby, Hamáček pravděpodobně požádá o důvěru

Sociální demokracii čeká v sobotu jednání širšího vedení, které určí další směřování vládní strany před březnovým volebním sjezdem. Předseda ČSSD a vicepremiér Jan Hamáček se chystá požádat ústřední výkonný výbor o důvěru po komunálních a senátních volbách, které dopadly pro ČSSD neúspěchem. Není vyloučeno, že straníci v Hradci Králové přijdou i s dalšími návrhy řešení, o kterých se pak bude hlasovat.

Ministerstvo chce úplně zakázat vystupování zvířat v cirkusech. Přijedu se lvy na Václavák, vzkazuje Berousek

Ministerstvo zemědělství (MZe) navrhuje úplný zákaz vystupování a drezury zvířat v cirkusech. Obsahuje to novela zákona na ochranu zvířat proti týrání, jež prošla meziresortním připomínkovým řízením. Před necelými dvěma týdny předali aktivisté resortu petici proti chovu volně žijících zvířat v cirkusech, pod kterou se podepsalo 14 tisíc lidí.