Mosuo – společnost, která nezná slova manžel nebo žárlivost

Další unikum, které je pro Mosuo kulturu typické a tyká se také nedospělých jedinců, je obřad dospívaní. Provádí se mezi 12-14 rokem dítěte a znamená zásadní změnu v životě do té doby nedospělého jedince. Po dovršení patřičné věkové hranice (u dívek je to většinou s příchodem první menstruace) a podstoupení zmiňovaného obřadu se děti mohou začít odlišovat oblečením dle pohlaví.

Přečtěte si první díl vyprávění o Mosuo

Do doby než je Mosuo potomkovi dvanáct let, se nesmí účastnit určitých obřadů a vůbec jsou určitá další tabu, která nesmí porušovat. Do doby své dospělosti pobíhají chlapci a děvčata ve stejném oblečení, které by kdekomu mohlo připomínat nahnědlé, zaprané, sešlé vězeňské uniformy.  Děvčata oblečou sukně s příchodem první menstruace, chlapci “natáhnou kalhoty” po dovršení třinácti let. Obě pohlaví se v tento moment stanou hrdými nositeli pestrobarevných Mosuo krojů, navozujících pocit příbuznosti Mosuo s menšinami žijícími na území Bhútánu u mladších členů.  U starších jde pak o nápadnou podobu s kmeny Tibetskými. Obřad dospívaní doprovází porážka prasete (hodně podobný rituál české zabíjačce) a s ní spojena, několik týdnů dopředu připravovaná slavnost, které se účastní všichni členové rodiny, kamarádi, spříznění vesničané a v neposlední řadě mniši. Dav se kolikrát rozroste na několik desítek zúčastněných. Oslava má svůj pevný termín, lépe řečeno dva termíny. První připadá na počátek až polovinu listopadu, není-li v tomto období na obřad vhodná doba, je v záloze ještě termín druhý, kterým je příchod Nového roku u Mosuo opět závislý na lunárním kalendáři - obvykle polovina února.

Oslava začíná v ranních hodinách a táhne se přes celý den do večerních hodin. Po celý den se pojídají tradiční vepřové pokrmy, jako příloha se podávají placky a bulky pečené z pohankové mouky, popijí se žitno-medové rychlokvašné víno, pějí se tradiční písně. Na oslavách jsou přítomni také buddhističtí mniši, kteří oficiálně prohlásí omladinu do stavu dospělých za odříkávání manter.   

Ve večerních hodinách se oslava změní v party u táborového ohně, kdy se všichni ze zbylých, které neudolala dávka konzumovaného alkoholu, navzájem vyzývají v Karaoke. Party pak končí v pozdních nočních hodinách, pro čerstvě korunovanou mladici v hodně častých případech v náručí budoucího nápadníka.

Zouhun – “chodicí manželství”

Mosuo žena je jediná, která má nárok na svůj samostatný pokoj v domě. Ženy jsou jediným členem rodiny, kdo žije s malou dávkou soukromí, ostatní členové rodiny většinou pobývají a spí společně ve spodní části domu, muži pak přebývají pěkně všichni pospolu v komunitních domech. O podpoře prostituce a promiskuitě Mosuo ženy slyší nerady. Jsou právem hrdé na jejich unikátní kulturu a jen málokdy se stane, že ženy nakloní svou přízeň někomu, kdo není stejného původu.  

Prostituce se v regionu pochopitelně rozmáhá, to se nedá popřít, nejsou to však Mosuo ženy, kdo by “hupsnul” do postele s každým, kdo k Jezeru Lugu zavítá. Jde o prostitutky, které jsou z jiných částí Číny dovlečeny do Yunnanu, provozují zde nejstarší řemeslo a jméno Mosuo žen jen zneužívají, což usnadňuje propagaci a klientela je zaručena bez vynaloženého úsilí. Při provozování řemesla jsou převlečeny do Mosuo krojů, nic netušící sexuální turista je obalamutěn a po návratu do rodných krajů začne šířit mylné informace o nocích strávených ve společnosti jedné z kmenových příslušnic.

I když Mosuo ženy nemají na venek úplně čistou pověst, v jejich reálném světě jsou počestné ženy, zřídkakdy měnící partnera. Ve srovnání s okolním světem jsou Mosuo domácnosti uštědřeny hádkám a žárlivým scénám. Mosuo se volně do Mandarínštiny překládá jako “Chodící Manželství” správný termín, který menšina používá, je “zouhun”. To znamená, že ženy si tak po celý život ponechávají svobodu, mají pouze “azhu” (“blízký přítel opačného pohlaví”), který dochází pouze na večerní zálety, ráno odejde před rozbřeskem, za účelem utajení identity.

Svatební svazek se mezi Mosuo neuzavírá a jediným dědicem majetku je taktéž něžnější část pohlaví.  Ženy i přes svou špatnou pověst dokazují svými činy a chováním, že se špatné reputace bát nemusí a klidně nad ní můžou mávnout rukou. Jejich životy jsou počestné stejně tak, jako životy ostatních žen.  To, že je jejich životní styl odlišný, by nás nemělo vést k předsudkům, naopak poukazuje na to, že i totálně odlišný přístup k partnerskému soužití nemusí být úplně nefunkční. Pokud se s Mosuo ženami začnete bavit o svatbě, kroutí hlavou a vysvětlují, že nechápou, proč by mely být součástí něčího života a celá formální záležitost svatby se tykající, jim připadá jako vlastnický počin mužů, s čímž se jejich kultura neztotožňuje.

Mosuo současnosti

“Do budoucna se určitě všechno změní, Číňané nás postupně pohltí a jezero totálně změní,“, říká s hořkostí v srdci Yang Namu Erche, nejznámější z Mosuo, zpěvačka a spisovatelka, která utekla od rodiny, když ji bylo šestnáct (do té doby se nikdy nic podobného nestalo) a postupně si prorazila cestu do velikého světa showbyznysu, nejenv Číně, ale i Austrálii, Evropě a Spojených Státech. Mezi menšinami v Číně se o ní občas mluví jako o Madoně Tibetu.

„Na vlastní oči vidíte, jak moc se už změnilo do dnešních dob, všude jsou obchody, restaurace a hotely a jen málo z toho patří Mosuo. Expanze Han Číňanů (Han je padesáté šesté čínské etnikum reprezentující většinu – 1.1 miliardy) a naši lidé jsou postupně vytlačovaní více a více do hor. To jsou ti staří, mladí pak utíkají za lepším životem do velkých měst. Učí se od malička Mandarínštinu (oficiální jazyk v Číně) a cestu do moderního světa pak mají jednodušší, když dovrší šestnáct, opustí rodinu a hledají štěstí v nedalekých městech a tam pak zůstávají natrvalo, vydělávají peníze a žijí svůj sen.”

Rozvoj turismu je v jezerní oblasti evidentní již dnes, hotely rostou jak houby po dešti, restaurace lákají na nejrůznější speciality místního kraje, paradoxně však připravovaných přistěhovalci, chuť zase tak autentická není, kiosky se suvenýry připomínají vietnamské tržnice v devadesátých letech v Čechách.

“Příští rok má nedaleko Lugu vyrůst letiště a to bude konec, konec všemu, co ještě dneska zbylo z tradičního života Mosuo,“ přidává se sklopenou hlavou a smutkem v hlase Namu.

To, co jsme u jezera viděli na vlastní oči, její slova jen stvrzuje a už jen to, že za vstup do oblasti kolem jezera zaplatíte sto Juan (v přepočtu asi tři sta českých korun), obrovské brány se závorami a policejními hlídkami uzavírají každou přístupovou cestu k jezeru, poukazuje na záměry čínské vlády. Jak říkají místní a lidé Mosuo, tohle je teprve začátek.

Komercializace se podepisuje na potlačování tradic, jsou zde však i lidé, kteří se snaží o to, aby se z Mosuo nestal jen muzejní exponát. Jedním z nich je John Lombard, kanadský rodák žijící v Pekingu, který spolu s Lamu Gatusa a Cao Jianping(předáci z řad Mosuo a bez pochyb obě dvě ženská pohlaví), založil organizaci Lugu Lake Mosuo Cultural Development Organization a od roku 2005 se starají o zachování kulturních hodnot a tradic. Organizace se snaží o nekomerční podporu menšiny na domácí i zahraniční scéně.

Mosuo – neuznané etnikum

Čína, rok 1950, počátky kolektivizace, na více než čtyři sta etnických menšin z čínské provincie Yunnan žádá o oficiální uznání a registraci u čínských úřadů, při nově vznikajících majetkových poměrech, pod nastupující vládou Mao Zedonga. Uznání se dostává méně než osmině. Čínské úřady oficiálně uznají pouhých 55. Také vás napadá otázka typu: “Co se stalo s těmi neuznanými skoro tři sta padesáti zbylými?”  Odpovědí se naskýtá hned několik, ne všechny se však zakládají na pravdivosti, oficiální záznamy se o situaci nezmiňují, co zůstává pravdou, je skutečnost, že historikové a antropologové ve svých záznamech vedou na sto padesát šest různých etnických menšin přežívajících roztroušeně různě po celém jihočínském Yunanu. Některé ze sto padesáti šesti zmiňovaných skýtají pouze pár posledních stovek přeživších členů a v porovnání s celkovou populací Číny (1344 milionů obyvatel; UN census 2010) tvoří jen malý zlomek.

Yunnanska provincie nabízí vysokou kulturní rozmanitost a stačí si doslova vybrat, za kterou menšinou budou namířeny vaše kroky. Nedívejte se na čínskou vládu přes prsty, to že neuznala převážnou většinu národnostních menšin, není ignorance či potlačování lidských práv. Jde o odlehčení při byrokracii.  Menšiny, kterým se nedostalo oficiální registrace, jsou buďto natolik malé, s posledními pár přeživšími členy, nebo se úřadům nejeví až tak odlišné a byly zařazeny jako podřazené skupiny etnik větších. Stejně tak je tomu s Mosuo, těm se nepoštěstilo a stali se tak “pod-etnikum” vetší skupiny Naxi (některé zdroje je dokonce zaměňují s Pumi, což je totálně kulturně odlišná skupina, nemající s Mosuo a ani Naxi- krom podobného jazyka - společného téměř nic).

Členění na skupiny a jejich podskupiny bylo prováděno z lingvistického pohledu zaměřujícím se na jazyk, kterými etnika mluví.  Jazyk Mosuo se řadí do skupiny Tibetsko-Barmských jazyků a je hodně podobný tomu, co používají ke komunikaci zmiňovaní Naxi. Proto se těmto dvěma národnostem začal přikládat stejný původ (nemalou roli zde sehrála i skutečnost, že Naxi mají podobnou sociální uspořádanost, kdy ženy řídí finanční stránky domácnosti). Ale!

Pokud půjdete více do detailů a podíváte se na gramatickou strukturu těchto dvou jazyků podrobněji, jazyk Mosuo a Naxi si je podobný asi tak, jako Ruština a Čeština. Dokážete si asi sami představit, jaký by způsobilo rozruch, kdyby se v Bruselu rozhodli z nás a Rusů udělat jednu “rodinu”. Stejně tak neustále protestují Mosuo a tvrdí, že jejich jazyk sice spadá do Tibetsko-Barmské rodiny jako jazyk Naxi, podobnost je však velice malá a tyto dvě národnosti si chvílemi ne až úplně plynule popovídají. Další skutečností, která by mohla dokazovat odlišnost Naxi a Mosuo, je styl oblékáni, kulturní zvyklosti a tak dále. Tento problém však nevyřešíme, úředním šimlem nepohneme.

Napsal Jaroslav Čapek