Kvalita nebyla na straně volejbalového národního týmu

O tom, že Češi neměli lehkou skupinu, svědčí dobré umístění jejich soupeřů, kdy Bulhaři skončili na výborném 4. místě a Rusové celý šampionát vyhráli suverénním způsobem. Nakonec jediný kdo „Sbornou“ porazil, byli mladí Němci, kteří také byli součástí naší skupiny. I přes tuto skutečnost však divák občas neunikl dojmu, že český tým nešlape jak by měl a laikovi by se dokonce mohlo zdát, že neovládáme ani některé základní herní dovednosti. Celkově musím říci, že v některých fázích utkání mi hráčů bylo až líto, protože si myslím, že takový nářez si náš národní tým nezasloužil.

„Nejprve musím přiznat, že kvalita opravdu nebyla na naší straně. Všechny tři zbývající týmy měly lepší sestavy než my. Toto ale neznamená, že proti těmto soupeřům nelze hrát a že bychom měli prohrát tak drtivým rozdílem, jakým jsme nakonec v základní skupině všem podlehli. Na to, abychom s těmito soupeři alespoň mohli držet krok, bychom však museli být na mistrovství skvěle připravení a perfektně organizovaní. Bohužel obě dvě tyto věci našemu týmu naprosto chyběly.“ Hodnotil na úvod Ondřej Boula.

Již v loňském roce, kdy k našemu národnímu týmu přišel nový holandský trenér jsem mezi hráči sondovala, jak se jim s ním spolupracuje a jestli česká volejbalová federace vybrala tu správnou personu, která nás dovede k vítězství. Neslyšela jsem totiž na trenérovu adresu nic dobrého a tak jsem se na něho zeptala i Ondřeje Bouly.

„ Bohužel musím přiznat, že výběr tohoto trenéra volejbalovým svazem byl přinejmenším nešťastný. Jeho osobnost je totiž tak moc konfliktní, že pro nás pro všechny bylo strašně těžké s ním alespoň nějak vycházet. Nevyhovovali nám jeho tréninkové metody, a když jsem se mu já například snažil říci, že v 35 letech nemůžu trénovat 5,5 hodiny denně, tak trenér jakoukoliv komunikaci z mojí strany odmítl. Tyto tréninkové dávky mi pak způsobovali docela značné zdravotní potíže, ale jelikož trenér s námi vůbec nekomunikoval, tak jsem to vlastně neměl šanci nijak řešit. V průběhu naší spolupráce tak docházelo stále více a více ke konfliktům, kvůli kterým si myslím, i někteří hráči v letošním roce nepřímo odmítli reprezentovat.“ Podotkl zklamaně Ondřej Boula.

„ Nechci samozřejmě veškerý neúspěch svádět jen na osobu trenéra, protože, ať už trénujete jak chcete, při utkání jsou to jen a jen hráči, kteří na hřišti stojí. Co mě ale moc mrzí, jsou ohlasy, které jsem již slyšel a které říkají, že jsme se na to vykašlali. Dokonce jsem někde četl, že jsme se raději měli jet opít do Dřevěnic, jako každý rok. Já se ale odvažuji za celý náš tým zodpovědně říci, že při všech utkáních jsme na hřišti nechali vše, co v nás v tu chvíli bylo. Výsledek bohužel nakonec této skutečnosti neodpovídal.“ Povzdechl si Ondřej.

Zvláštně také působil fakt, že dlouhodobě nejlepší univerzál italské ligy Jan Štokr byl přesunut na místo přihrávajícího smečaře. Trenér prý tímto tahem chtěl podpořit kvalitní útok, což se bohužel v konečném důsledku vůbec nepodařilo, jelikož Štokr z hlavního kůlu míče skoro neuhrával. A samozřejmě pokud celý život nepřihráváte, je těžké se to za několik týdnů naučit na špičkové úrovni. Na druhou stranu je pravda, že Česká republika v posledních letech celkově kvalitní přihrávající smečaře postrádá a tak v národním týmu dlouhodobě tuto pozici zastupují bývalí diagonální hráči viz. Hudeček, Popelka. „ K tomuto řeknu jen to, že Honza Štokr navíc výborně blokuje na „handě“ a ten hlavní kůl mu prostě nesedl. Tak trochu dojel na svou dobrotu, když přistoupil na to, že bude na této pozici hrát.“ Dodal nahrávač Boula.

Poslední kritický hlas, který jsem slyšela na adresu našeho národního týmu, vzešel z úst mých mladších spoluhráček. Tvrdí, že náš národní tým je přestárlý (většina hráčů přes 30 let) a že by to chtělo mladou krev. Pátrala jsem tedy po nějakých mladých hráčích, kteří by se prosadili v zahraničí, jako většina hráčů současného národního týmu. Na postu smečaře však dle mého  žádný takový hráč není. Na postu blokařů vím pouze o Veselém, který hraje ve špičkových klubech. Na postu univerzála a nahrávače jsem také nikoho neobjevila a mladé špičkové libero bohužel v zahraničí rovněž nemáme. Když si k tomuto přidáme fakt, že česká liga určitě nepatří mezi 5 nejlepších v Evropě,  tak abychom měli mladý tým vycházející výhradně z domácí soutěže, dá se s velkou pravděpodobností pochybovat o konkurenceschopnosti takovéhoto týmu. Takže si skoro říkám, že když na té nejvyšší úrovni máme jen třicátníky, tak asi volejbalová reprezentace prochází stejnou generační krizí, o které již několik let mluví fotbalový i hokejový národní tým. Jinými slovy kvalitní mladí prostě nejsou a to může být jak slabou generací, která právě nastupuje, tak tím, že již dobré hráče neumíme vychovat.

Napsala Eva Berková