(NE)OBYČEJNÍ: Na kole projíždí celou Evropu. Člověk musí opustit komfortní zónu, ale stojí to za to, říká Alena Ledlová

Jak vás napadlo cestovat přes celou Evropu?
Není to vlastně poprvé, co jsem něco podobného uskutečnila. Vloni jsem od dveří svého domova v Liberci dojela na Fügnerku a následně až k severnímu moři do Cuxhavenu. Tehdejší trasa měla asi 1 100 kilometrů. Když jsem dojela do cíle, věděla jsem, že tím to jen začíná.

Kolik kilometrů máte už za sebou a kudy jste projela?
Cestu jsem začala v půlce června v Tallinnu v Estonsku, kam jsem přiletěla. Odsud jsem už jen na svém kole vyrazila k Rusku, kam až mě vízum pustilo. Pak jsem se obrátila a vyrazila kolem estonských ostrovů přes Rigu v Lotyšsku do Polska, Německa, Holandska, Belgie, no a teď jsem kdesi ve Francii. Na tachometru mám zatím přes 6000 kilometrů. Ale když jsem například měsíc byla v Holandsku, jezdila jsem na kole a kilometry neměřila, abych si uchovala čistě dráhu při cestování.

Kam vlastně máte zamířeno?
Pokud se mi to podaří, chtěla bych do prosince dojet k nejjižnějšímu bodu pevninské Evropy do města Tarifa a pak se za odměnu podívat do Gibraltaru.

Řídíte se podle nějaké harmonogramu?
Trasu s podrobnějšími informacemi o konkrétních zemích jsem plánovala zhruba čtyři měsíce. Původně jsem chtěla ujet jen okolo 3 000 kilometrů, když jsem ale pospojovala místa, která bych ráda navštívila, tak se to nasčítalo. Myslím, že celkově se dostanu k devíti tisícům. To by mohlo stačit. Zároveň mám cíl denně urazit okolo 80 kilometrů a jet vždy 6 hodin čisté jízdy. To mi už nyní trochu komplikují kratší dny.

Půl roku na kole, to určitě vyžaduje pořádnou výbavu, co s sebou táhnete?
Samozřejmě jen to nejnutnější. Takže karimatku, stan, spacák, ešus, vařič, plynovou bombu, trochu oblečení, plavky, kraťasy, sandále a na druhou stranu rukavice, zimní čepici, péřovku a k tomu nepromokavé boty. Mimochodem všechny vrchní vrstvy musí být nepromokavé. Je až absurdní, jak musím být sbalená do každého počasí. Dohromady to váží okolo 25 kilogramů. Jak málo stačí člověk k životu, že?

Nestýská se vám po domově?
Ani ne. Ze začátku to bylo horší, ale člověk je neskutečný tvor a zvykne si na cokoli. Občas, když je například zima a prší, pak bych teplo a sucho domova ocenila, ale domov budu mít v budoucnu napořád, tohle je jen na chvíli. Sice jsem musela vystoupit ze své komfortní zóny, ale stojí mi to za to.

Nebojíte se, že byste neměla kde spát, nebo vám došly peníze?
Každý problém má své řešení. Mám stan, takže s přespáním kdekoli nemám problém. Samozřejmě jsem na cestu šetřila a mám i nějaké případné nouzové rezervy.

Cestou si ale přivyděláváte, ne?
To ano. Jednoho rána v Polsku jsem se probudila a rozhodla se, že v Holandsku zkusím nějakou lokální práci. Dost poslouchám své instinkty, navíc jsem potřebovala i pauzu, takže to do sebe skvěle zapadlo. Kouslo mě totiž klíště nakažené boreliózou, dostala jsem antibiotika a byla jsem nesmírně vyčerpaná. Tak jsem ten volný čas využila prací. Výhodou Amsterdamu je, že ani nemusíte umět Holandsky, jelikož turistů je tu víc než místních. Nejdřív jsem tak dělala pokojskou, kde ale byly hrozné podmínky, tak jsem odtamtud utekla. Další den jsem nastoupila jako servírka v palačinkové restauraci.

Neprojevuje se takové dlouhé cestování na vašem těle?
Musím přiznat, že podepisuje, ale překvapivě pozitivně. Rapidně se mi zlepšila kvalita vlasů i nehtů, celkově se cítím skvěle. Nevím, jak je to možné, asi tím, že člověk má za takovou dobu dostatek času přemýšlet, urovná si minulost a nastaví si ty správné priority.

Kde se vám zatím líbilo nejvíce a kde naopak nejméně?
Každé místo má své kouzlo, ale zatím asi nejvíce Estonsko a Holandsko. V Estonsku je všechno hodně jiné, i mentalita lidí, kteří byli neskutečně přátelští, mě fascinovala. Holandsko je zas nádherně zelené a opět tu jsou všichni moc příjemní. Neustále jsem od místních něco dostávala a cizí lidé mě opravdu hodně podporovali.

Nejméně jsem zatím unešená z Francie. Očekávala jsem lepší stav cyklostezek, silnic, a i lidé jsou zde povrchnější a uzavřenější. Ale všude se dají najít fajn lidé.

Měla jste po cestě i nepříjemné setkání, co se vám stalo?
Nechci to úplně rozvádět, abych neděsila ostatní, ale jednoduše jsem sama blonďatá holka, která cestuje v neznámém prostředí. A občas toho chce nějaký muž využít, naštěstí ale neúspěšně. Zato mám nespočet krásných setkání. Ať už šlo o Lotyše, kteří nás v nejhorším počasí nechali přespat u sebe, nebo náhodného kolemjdoucího, který běžel na zahradu pro náruč jablek a jen tak mi je daroval. V Estonsku jsem například potkala cyklistu z Berlína, u kterého jsem měla o dva měsíce později zajištěn úžasný nocleh.

Regulérně nejhezčí setkání jsem zažila s jedním pánem v Holandsku. Sám v mládí deset let cestoval po světě a poskytl mi bezpečí, práci, spaní i jídlo. S ním jsem stále v kontaktu i po odjezdu.

Celou cestu jsem ale úplně sama nebyla, ne?
Je to tak. S tím se pojí zajímavý příběh. Jelikož jsem permanentně na cestách, jen těžko k sobě sháním kohokoli. Natož někoho stejně namotivovaného a možná trochu bláznivého. Ondřeje jsem poznala úplně náhodou, při jedné horlivé debatě na téma dumpster diving (vybírání odpadků). Před cestou jsme se viděli jen jednou a pak až v letadle. Projeli jsme společně celé Pobaltí, ale pak se musel vrátit do práce. Nicméně po návratu dal Ondra výpověď, opět sedl na kolo a vydal se za mnou. U Paříže jsme se potkali a opět pokračujeme spolu. Uvidíme, jak dlouho mi bude stačit.

Nemá o vás rodina strach?
Intenzivně cestuji už několik let. Myslím, že už si tak i moje maminka postupně zvykla. I když určitě má o mě strach, přestože sama tvrdí opak. Místo vyjadřování strachu mám z její strany neuvěřitelnou dávku veledůležité podpory. Navíc díky dnešní dostupnosti cestování mě sama už dvakrát během posledních měsíců navštívila.

Až dorazíte domů, plánujete nějakou větší pauzu, nebo dál cestovat?
Zimu už několikátým rokem trávím pracovně v Alpách u sjezdovky, protože miluji i zimní sporty a tam je mám přímo pod nosem. Příští rok bych navíc na kole chtěla projet Vietnam, Kambodžu, Thajsko a Malajsii, to bude teprve úlet!