(NE)OBYČEJNÍ: Zajímalo mě, jak minulý režim ovlivňoval novinařinu, říká autorka dokumentu Klára Mališová

Proč jste se rozhodla neodbýt si bakalářku podobně jako ostatní?
Na obor žurnalistiky jsem šla s tím, že se seznámím právě zejména s praxí v novinařině. V průběhu studia té praxe ale nakonec moc nebylo. Když tak přišla možnost zakončit studium praktickým projektem, neváhala jsem. Zároveň jsem si říkala, že taková práce zaujme obecně více než psaná bakalářka.

Co je hlavním cílem vašeho projektu Psali jsme mezi řádky?
Snímek se snaží nastínit, co obnášela práce novináře za minulého režimu. Nejvíc mě zajímalo, jak ovlivní neustálý politický tlak osobnost člověka, který se snaží obhajovat pravdu a dostat ji k lidem, i když to leckdy znamená obcházet všelijaká nařízení a zákazy. Zároveň tím chci ukázat, že tu pořád ještě jsou lidé, kteří chtějí svá svědectví vyprávět, a že je důležité si skrz ně připomínat, že nebylo vždy vše tak jednoduché, jak je tomu nyní.

Takže se obecně zaměřujete na příběhy lidí?
Určitě. Často chodím po ulici a přemýšlím, jaký je asi jejich osud. Ten jsem se snažila odkrýt i u Marty Bystrovové. Ukázat, že je to sice obyčejná žena, která ale měla v minulosti velký vliv na informace, které se dostávaly k lidem.

Podle čeho jste si vybrala Martu Bystrovovou?
Vždycky mě bavilo poslouchat nebo si číst o lidech, které poznamenalo dění minulého století. Proto jsem se snažila najít novináře se zajímavým životním příběhem, který by byl ochotný o něm vyprávět na kameru. Martu Bystrovou jsem našla skrze organizaci Paměť národa, která sbírá příběhy pamětníků.

Jaký jste si vytvořila na tuto novinářku názor?
Musím říct, že jsem měla obrovské štěstí. Martu Bystrovovou jsem si vybrala podle jejího příběhu, ale předem jsem nevěděla, jaká bude, jestli bude ochotná se mnou natáčet, ale hlavně jestli mě k sobě pustí. Bez vzájemné důvěry by to totiž nemohlo fungovat. Ale z naší spolupráce jsem jednoznačně nadšená. Celou dobu byla nesmírně ochotná a věnovala mi spoustu času. Po profesní stránce na mě opravdu působila jako někdo, kdo sice bral věci tak, jak přicházely, ale zároveň si jimi nenechal změnit svůj názor a postoj.

Jak osobně vnímáte novinářskou scénu za minulého režimu?
Podle mě se tehdy právě přes postoj novinářů a přes to, do jakých novin psali, krásně dalo poznat, jaká je jejich osobnost, jak snadno se s nimi dá manipulovat a jak moc jsou ochotni riskovat. Tehdy muselo být určitě mnohem těžší dostat do novin cokoliv, co se neslučovalo s tehdejší oficiální rétorikou, a třeba taková investigativní žurnalistika byla asi naprosto neuskutečnitelná. Nemůžu soudit, protože jsem tu dobu nezažila, ale třeba z vyprávění Marty Bystrovové jsem měla pocit, že muselo být spoustu situací až absurdních.

V dokumentu popisuje Bystrovová, že se psalo jen o tom, co věděli, že „jim nezatrhnou“, jaký je váš názor na takové omezení?
Museli s tím sami v sobě hrozně bojovat. Neumím si představit, že bych byla nucená vydat pod svým jménem článek, s jehož obsahem bych nesouhlasila. Nebo že naopak nemůžu informovat o něčem, co považuju za důležité a o čem vím, že by se lidé měli dozvědět. Ale tak věřím tomu, že tehdy, a vlastně i dneska, jsou a byli lidé vnímaví a uměli poznat, kdy byly ty zprávy zkreslené a překroucené, a že se uměli k té pravdě nějak dostat.

Myslíte, že se i současná žurnalistika potýká s nějakou restrikcí či problémem?
V dnešní době nás podle mě naopak ohrožuje zase to, jak moc jsme v tomhle směru svobodní. Dnes může kdokoliv na internet pověsit jakoukoliv informaci, u které trvá jen chvíli, než se rozšíří, ale málokoho pak už zajímá, jestli je pravdivá. To je podle mě největší hrozba dnešní žurnalistiky a celkově společnosti, že si lidé neověřují informace, a jsou tím pádem lehce manipulovatelní.

Chcete se sama tedy v budoucnu věnovat žurnalistice?
Po třech letech studia a zkušenostech z praxe můžu říct, že chci u novinařiny zůstat. Byla to pro mě vždycky tak trochu výzva, protože nejsem zrovna extrovert bez trémy, ale možná právě to mě na tom baví nejvíc, že můžu sama sebe překonávat a posouvat se někam dál. Chtěla bych být novinářkou i proto, že mi to dává příležitost dostat se k lidem, poslechnout si jejich příběhy, a zprostředkovat to dál. Víc než psaní mě ale baví audiovizuální žurnalistika.

Jak vy jako mladý člověk přistupujete k informacím?
Snažím se sledovat oficiální zdroje. To nám i na škole neustále vtloukali do hlavy a toho se snažím držet. Podle mě je důležité si i zjišťovat, kdo konkrétní média vlastní. Takže za mě nejdůležitější pravidlo je ověřovat, ověřovat, ověřovat.