Pondělí, 13. května 2019, 15:51
Je to přesně dvacet let, kdy byl slavnostně zahájen provoz Městského útulku pro ztracená a zatoulaná zvířata – dnešní centrum ARCHA. Za svou dvacetiletou historii prošlo centrum značným vývojem a pomohlo desetitisícům domácím i volně žijícím zvířatům.
Přesně před dvaceti lety, dne 13. května 1999, byl za účasti tehdejšího primátora Jiřího Ježka i vedoucí Odboru životního prostředí Evy Šůrové slavnostně otevřen první městský liberecký útulek pro ztracená a zatoulaná zvířata. Z menšího zařízení s původní kapacitou pro dvaatřicet psů a třicet koček za dvacet let vyrostlo respektované a celostátně uznávané zařízení poskytující pomoc i handicapovaným volně žijícím živočichům, kteří by bez péče záchranářů nebyli schopni ve volné přírodě přežít. Každým rokem ARCHA přijme téměř pětistovku zatoulaných, nechtěných či týraných psů, na tři stovky koček a další desítky domácích mazlíčků, pro které hledá majitele a nové domovy.
„Osobně za největší úspěch ARCHY považuji to, že se daří hledat nové domovy i starým zvířatům. Každý totiž samozřejmě chce mazlíčky co nejmladší, aby si je ještě mohl přetvořit k obrazu svému. Najít domov pro starého pejska či kočičku je tak velmi obtížné. Naštěstí se nám to zatím úspěšně daří a naprostá většina domácích zvířat, která se dostanou k nám do centra, bývá osvojena. Více než 70 % odchycených toulavých psů se daří navracet původním majitelům,“ vypráví vedoucí střediska ARCHA Lenka Čápová.
V záchranné stanici ročně ošetří více než tisíc zraněných divokých zvířat, které v případě úspěšné léčby a rehabilitace vypouští zpět do české krajiny. V posledních letech se činnost ARCHY rozšířila i o aktivity přímo v terénu. V Liberci zajišťuje kastraci a regulaci populací divokých koček ve vybraných městských čtvrtích a v období jara realizuje záchranné transfery obojživelníků přes rizikové komunikace. Díky těmto bohulibým aktivitám a profesionálnímu přístupu si v roce 2017 dokonce vysloužila druhé místo v anketě Osobnost roku Libereckého kraje v kategorii dobrý skutek.
„V práci mě nejvíce naplňují dobré konce u případů, kdy přijmeme psychicky labilního vystresovaného psa, který se zpočátku krčí v koutě, bojí se každého pohybu, vrčí, čůrá strachy a v naší péči se z něho během několika týdnů stává příjemný sebevědomý pes vrtící ocasem, kterého si následně vybere a odvede milující rodina. Totéž platí i u fyzicky zanedbaných psů, kteří se k nám mnohdy dostanou podvyživení, zablešení a trpící kožními chorobami. Po veterinární kontrole, umytí, léčbě správnými léky a plnohodnotné výživě se z nich pak před našimi zraky stávají neuvěřitelní fešáci, které by původní majitelé zcela určitě nepoznali,“ doplňuje Hana Volková, která v ARŠE pracuje od úplného počátku celých dvacet let.
Ve své dvacetileté historii ale pracovníci centra zažili i těžké a náročnější časy. K těm se například řadí i přelom let 2001–2002, kdy se mezi kočkami v útulku rozšířilo kožní onemocnění přenosné i na člověka. Ze zdravotních důvodů zaměstnanci útulku nemohli nakažená zvířata vydávat, stále však přijímali nová. „Počet koček se vyšplhal k neuvěřitelnému číslu jednašedesát. Kočky byly snad všude – v koupelně, v přenosných klecích na chodbě i venku, protože vzhledem k snadnému přenosu byly v klecích umisťovány pouze po jedné. Dokud se nám nepodařilo nemoc vymýtit, ke kočkám jsme kvůli tvrdému hygienickému nařízení museli chodit v ochranných jednorázových oblecích,“ vzpomíná Volková.
Historicky největší počet psů pak centrum přijalo v roce 2007, kdy pracovníci ARCHY asistovali u okamžitého zabavení šestnácti týraných jedinců. I díky tomuto zátahu byla kapacita útulku překročena dvojnásobně a v centru našlo dočasný domov v jednu chvíli více než sedmdesát psů. „Tenkrát jsme se báli každého zazvonění telefonu, kam a pro co pojedeme, protože jsme zvířata už opravdu neměli kam dávat,“ směje se Volková.
Mezi nejvzácnější druhy, které útulek a záchranná stanice ve své historii přijal, se bezpochyby řadí kriticky ohrožený brodivý pták bukač velký. Největším ošetřeným „pacientem“ byl kolouch, kterého speleologové našli zapadlého v jeskyni, a nejjedovatějším zvířetem umístěným ve stanici byl pavouk rodu Loxosceles, který přicestoval do libereckého hypermarketu s banány ze Střední Ameriky.
A jaké má ARCHA vize a plány do následujících let? „Za dvacet let fungování útulku se nám jeho chod podařilo dovést téměř k dokonalosti a z provozního hlediska je už jen málo co zlepšovat. Naopak velkou možnost rozvoje vidím v záchranné stanici, kde bychom se kromě péče a pomoci jednotlivcům mohli věnovat i ochranářským projektům v naší krajině a pomáhat tak celým populacím. To je ale samozřejmě otázka financí a rozšíření řad našeho malého personálu,“ říká Lenka Čápová.
Historie vzniku ARCHY sahá ještě o pár let hlouběji. Již v roce 1994 uznala Rada města potřebu vybudování nového útulku a vyslovila souhlas se záměrem výstavby útulku v lokalitě Růžodol I. Vlastní stavba pak byla zahájena o čtyři roky později, v srpnu 1998. V roce 2001 se útulek rozšířil o stavbu oploceného psího hřiště, o rok později pak přibylo šest kotců se zateplenými boudami i zastřešení venkovních výběhů. Zlomový byl rok 2006, kdy útulek přešel pod správu liberecké zoologické zahrady a přejmenoval se na Centrum pro zvířata v nouzi – BOBÍK. Ani u tohoto jména však dlouho nezůstalo a v roce 2008 centrum získalo nový název ARCHA, pod kterým funguje dodnes. Své záchranné aktivity ARCHA rozšířila v roce 2009, kdy získala akreditaci MŽP k provozování stanice pro handicapované živočichy a byla přijata za člena Národní sítě záchranných stanic.
